Další výlet spojený s Petrovou prací. Tentokrát jsme díky ní měli možnost udělat si krátký dvoudenní výlet na Slovensko do Bratislavy.
Petra čekala výstava Salón Elektromobilov 2020, kde měl prezentovat produkt ChargeUp, a tak jsme si řekli, že přeci nebudeme sedět doma a pojedeme s ním trochu se cournout u sousedů. Slyšela jsem celkem dost názorů o tom, že se nevyplatí se táhnout s dítětem do Bratislavy, že tam toho až tak moc není. Pěkné centrum, ale relativně dost maličké.
Dost mě ale překvapil fakt, že cesta vlakem trvá necelé 4 hodiny. Přesněji 3:50 (pokud jde samozřejmě vše podle plánu). Jakmile jsem si pak vygooglila, že vlak RegioJet má dětské kupé, tak bylo jasný, že jedeme všichni tři.
Díky tomu, že na konferenci jel společně i náš kamarád a kolega Ondra, domluvil se superplán, že vezme svoji ženu Kačku a malého Ondráška také s sebou. No a zatímco tátové budou prezentovat na salónu, my mámy si budeme užívat popíjení kafíčka a hotelový wellness.
Den 1 – čtvrtek
Vlak z hlavního nádraží v Praze nám odjížděl v 17:20. Ideální čas. Děti se ještě stihly doma alespoň vyspinkat. Pro jistotu jsem si udělala časovou rezervu. Matěj se naštěstí vzbudil naprosto na čas, takže jsem ho nemusela budit. Cestovní nálada byl Good.
Sbaleno jsme měly už den předem, takže jsme se už jen tak poflakovali doma. Najednou, než jsem se stihla rozkoukat, tak už bylo 16:15, a v tom už jsme zmateně pobíhaly po bytě a rychle se oblíkaly, balily poslední věci, zavírali okna a spousty dalších věcí, které člověk před odjezdem pryč zmateně dělá a kontroluje (nebo teda aspoň my).
Cesta do centra autem obvykle trvá okolo 20 minut. Tento fakt, ale bohužel neplatí v časové špičce. Když jsme konečně sedli do auta a zadala jsem do navigace cestu na hlavní nádraží, výsledný čas mě zděsil. 17:17. Tzn. 3 minuty rezerva do odjezdu vlaku. Vzhledem k tomu, že je potřeba tam ještě někde zaparkovat (což bývá v Praze šílené) a pak ještě dojít ke vlaku, bylo zcela jisté, že to nemáme šanci stihnout.
Nešťastně jsem už telefonovala Petrovi, že to asi nestihneme. Petr, díky bohu, jako zkušený rádce na telefonu, kterého jsme zrovna zastihly výjimečně sedícího u počítače s chvílí času, vymyslel plán, že když popojedeme kousek autem na vlakovou zastávku Podbaba, podaří se nám bleskově zaparkovat a stihnout tento vlak, který jede do Holešovic, kde poté přestoupíme na metro směr hlavní nádraží, by mohl klapnout.
Ačkoliv to bylo opravdu divoký, všechno jsme to stihly. Jen propocené triko na odpis. S Kačkou jsme se potkali na hlavním nádraží cca v 17:05 (tedy čas naprosto lukrativní) a mohli jsme jít rovnou do vlaku, který už stál přistavený.
Cesta vlakem nám relativně utíkala. Děti koukaly na pohádky a hrály si. V průběhu cesty k nám přistoupila ještě paní se stejně starou holčičkou, která měla nafukovací balon, který děti zabavil asi na hodinu jízdy. RegioJet je vcelku vybavený na čtyřhodinové jízdy a nabízí širokou škálu občerstvení. Toto není reklama na RegioJet, ale potvrzení matky z praxe :).
Do Bratislavy jsme přijeli ve 21:15. Naši kloučci manažerský, kteří tam za námi jeli autem, nám vzdáleně zajistili z hotelu taxi, které nás ve 21:40 mělo vyzvednout. Mělo se jednat o dvě auta s dětskými autosedačkami, ale nakonec jsme se do toho jednoho auta ve 4 dospělých a 2 dětech bez autosedaček, na klíně, vešli. Píšu 4 dospělých, protože na bratislavském nádraží se k nám připojila ještě Unicorní kolegyně Míša, která na Salón jela také.
Po příjezdu do hotelu jsme zjistili, že hotelový wellness už je po 22:00 hodině večer zavřený a bar ve 13. patře večer hostí nějakou soukromou událost, takže pro hotelové hosty, je též uzavřen, nás dost zklamalo. Ondra celý večer zkoumal, jak napsat hotelu špatnou recenzi, protože hlavně kvůli tomu baru, jsme si tento hotel vybrali.
Uspali jsme obě vyčerpané děti a vyrazili jsme naproti hotelu do výčepu. Musím dodat, že už jsme si hodně odvykli na kouř v hospodě. V tomto případě se dokonce jednalo o kouřovou mlhu. I přesto, že jsme seděli v nekuřácké části, tak jsme tam skoro nemohli dýchat a smrděli jako celovečerní štamgasti.
Ačkoliv jsme nestihli wellness a do baru jsme museli zajít naproti přes ulici, ale i tak to byl fajn večer. Téměř s půlnocí jsme opustili hospodu. Měli jsme s Peťánkem ještě zálusk na nějaký ten bratislavský kebab (náš standardní noční hlad). I na ten už bylo bohužel pozdě. O to větší motivace na snídani a nebo na horalku z hotelového minibaru na pokoji, kterou jsme ve čtyřhvězdičkovém hotelu byli vybaveni.
Den 2 – pátek
Ráno už jsme se nemohli dočkat snídaně. Petr šel společně s Ondrou a Kačkou a my s Matějem jsme šli o něco později. Mětěj byl asi ještě unavený z té cesty, takže si chtěl přispat a já jsem se se jak už to tak bývá, moc nebránila.
Výborný na našem hotelu bylo to, že byl propojený s nákupním centrem, do kterého jste si pouze sjeli do druhého patra. Takže všechny věci, který zapomněla sbalit, jsem mohla jednoduše dokoupit a ani jsem se nemusela oblékat ven.
S Kačkou jsme se potkaly v dětském koutku, který byl součástí italské restaurace ve food courtu OC. Překvapivě asi nejlepší dětský koutek s restaurací, co jsem kdy byla. Děti si tam vydržely hrát asi 2 hodiny a klidně by zvládly i déle, kdybychom je neodtáhly pryč, abychom stihly procházku do centra.
Do centra to byla cesta dlouhá. Respektive zbytečně dlouhá na to, jít to s dvěmi malými dětmi. Načerno jsme nastoupili do autobusu (hocjakého trolejbusu) a svezly jsme se kousek blíže na Hodžovo náměstí. Odtud jsme už dále opět pochodovaly po svých.
Počasí nebylo zrovna nic moc. Všechny předpovědi hlásily, že má být slunečno a relativně teplo, ale ve skutečnosti byla docela kosa, poprchávalo a sluníčko jsme za celý den téměř neviděly.
Malej Ondra cestou usnul v kočárku a Matěj (protože se nesl na krku) už byl takovej lehce promrzlej, tak jsme si zašly do kavárny na kafe a sváču. Urban bistro byla skvělá volba, protože tam měli pro děti spoustu hraček a navíc skvělý kafe a špaldové lívance s javorovým sirupem.
Když jsme odešly pryč, děti chvíli běhaly. Byly jsme v pěší zóně. Centrum bylo moc hezké, ale nebudu lhát, že jsem to čekala maličko větší. Tak nějak má ta Bratislava fakt smůlu, že leží mezi Prahou, Vídní a Budapeští, což jsou překrásná historická města.
Prošly jsme se až k řece a trochu se tam porozhlédly z mostu. V dálce jsme viděly Bratislavský hrad a slavné Ufo, které jsme ale nenavštívily. Než bychom se tam doplahočily, tak by byl večer.
Ondra byl vyspinkanej, ale na Matěje to nějak přišlo. Lack odpoledního spinkání, to je pro něj hrozivá věc. Pán na zastávce nám opět poradil, jak se dostat tramvají do hotelu. Problém, ale byl s koupením jízdenek. Nikde jsme se nemohly dočíst, kam se sakra posílá SMS jízdenka, když jsme to konečně našly, tak nám to z českého čísla nefungovalo a automat na zastávce nejprve nefungoval, pak fungoval, ale nešla pro změnu načíst platební karta. Už ani nevím, jak jsme to nakonec udělaly. Možná jsme jely zase načerno :).
V hotelu proběhl krátký pokus dát Matěje spát, což se po pár minutách hopsání na posteli ukázalo jako nesmysl a ztráta času. Šly jsme tedy zase do dětského koutku, kde jsme si tentokrát daly i jídlo. Rajčatovou polévku a pizzu. Nevím, jak Ondra, ale pro Matese je to sen. Tomuhle on neodolá.
Další pokus o uspání už pak byl úspěšný. Matěj mi usnul na koni a pak jsem ho jen položila na postel a ani nepípl. Vzbudil nás oba až táta, když dorazil na pokoj. Rychle jsme na sebe hodily hadry a vyrazili jsme pro změnu zase na jídlo. Tentokrát ale i s našima prezentujícíma hrdinama a slovenskými kolegy též z Unicornu. Děcka měly dobrou náladu i byly při chuťi, takže to tam ani nebylo za trest. Jídlo bylo delicious!
Závěr večera jak jinak než v protější nálevně, protože bar ve 13. patře byl opět uzavřený 😀 a do wellnessu už nás nepustili, že musíme minimálně hodinu před zavíračkou. Takže zase nic.
Bohužel večer už jsem pila v baru pouze vodu. Nebylo mi dobře od žaludku. Tou dobou jsem ještě netušila, jak mi bude následující den.
Den 3 – sobota
Ráno jsme šli tentokrát na snídani všichni společně. Dětem jsme pustili na mobilu pohádku, abychom se všichni stihli trochu probrat a v klidu nasnídat.
Dohodli jsme se, že společně pojedeme i do nákupního centra, kde kluci přednášejí, a tam že by si naši malí šmudlíci vyzkouší jezdit v elektroautíčku, které je v rámci exhibice k dispozici. Né, že by se nám do centra Blavy už nechtělo, ale měli jsme pocit, že jsme vše podstatné viděli a navíc bylo opět deštivo, což na procházku taky nijak netáhne.
Začalo mi být už docela dost zle. Petr mi místo kafe šel koupit Coldrex horký nápoj a mentálně jsem se začla připravovat na cestu vlakem. Kačka s Ondrou tentokrát jeli autem, protože spěchali domů a náš táta zase musel být na prezentaci až do večera, což na mě a Matěje bylo pozdě a navíc nebylo k dispozici dětské kupé. Nezbývalo než jet sami po obědě.
Nakoupili jsme si snack do vlaku a Ondra nás jel odvést na nádraží.
Cesta zpět pro mě byla nekonečná. Seděla jsem v koutě a bála jsem se pohnout, protože mi bylo hrozně zle. Matěj mě v tom ale nenechal, byl celou cestu strašně hodnej. Buď si hrál, koukal na pohádku nebo svačil.
V Praze nám vše krásně navazovalo. Když jsme z vlaku přešli do metra, tak nám jelo asi za 2 minuty. V Holešovicích jsme si museli sice trochu popoběhnout, ale vlak jsme taky krásně stihli a autem domů už to bylo zadarmo.
Doma jsme šli oba okamžitě spát a ve snech jsme čekali až dorazí i táta domů.