Vždy, když Petr s kapelou domlouvají nějaké koncerty v zahraničí, tak následně i doma plánujeme, jak toho co nejvíce využijeme k rodinnému výletu.

Jakmile zaznělo slovo Hamburk, tak tak už mámě zářily očíčka. Letenky jsme kupovali hodně před termínem, takže byly relativně za rozumnou cenu. Standardně jsme je nijak nepojišťovali. Proč taky! Přeci máme vždy bezproblémový průběh a tím pádem to není potřeba.

V Německu se nám už osvědčilo využívat sítě hotelů NH Collection. Obvzláště kvůli snídaním. Obvykle na dovolených vynecháváme oběd, ale o to větší potřebujeme mít snídaně a večeře.

Pár dní před odletem se nám to začalo trochu komplikovat. Matěj měl vysoké teploty a časté bolesti bříška a mě se po posledním výletu do Barcelony podařilo vyhřeznout si bederní plotýnku. Dost jistě z toho, jak často jsem ho nosila v náručí. Do poslední chvíle bylo opravdu dost nejisté, zda odletíme. Nebylo by to poprvé, co by nám propadla dovolená. Každá dovolená s malým dítětem je v ohrožení, že se bude něco dít.

Den 1

V den odletu byl Matěj naštěstí v pořádku a já jsem do odjezdu poctivě cvičila a užívala wobenzym a diclofenac, takže jsem byla taky cajk. Blbý bylo, když se ve dveřích (po půl dni v práci) objevil Petr, který byl zelenej, jak žába a bylo mu hrozně zle. Ale on neměl na výběr, jako frontman kapely mohl jen doufat, že se behěm těch 2 dnů v Hambruku vykulíruje.

Krom nějakých finančně šťastných věcí, které se nám ten den podařily, jsme ale jinak moc štěstí neměli. Co mohlo, bylo zpožděno. Každopádně, hned po příjezdu do hotelu šli Petr i Matěj rovnou spát.

Zbyla jsem jen já. Nejprve jsem využila chabého SPA, který nabízel náš hotel, ale z velké části baly zrovna většina v rekonstrukci. Sedět potmě na pokoji nebo jít osaměle na bar se mi taky nechtělo. Vyrazila jsem tedy na obchůzku do města sama. Opouštěla jsem hotel v 21:50 ještě za světla.

Hned za hotelem jsme měli budovu soudu a od ní vedla cyklostezka krásným parkem Planten un Blomen, která vedla téměř do přístavu. Na recepci jsem si vzala mapku s vyznačenými památkami, takže jsem následovala předvybranou, doporučenou trasu.

• 

• 

• 

• 

Přístav mě totálně nadchnul. Večer ten nebyl skoro nikdo. Jen já a pár místních turků.

Než jsem to celé obešla, tak už byla tma. Přiznám se, že jsem si pak netroufala vracet se parkem pěšky zpátky. Dlouhé pohledy povalujících se bezdomovců, opilců a feťáků ve mě moc klidu nevyvolávaly, takže jsem koupila za 1,7E lístek na bus a frčela jsem domů.

Večer jsem ještě dlouho nemohla usnout. Matěj ani Petr evidentně nezaregistovali, že jsem do půlnoci byla pryč. Nebo je možný, že Matěj dlouho brečel, ale když k němu nikdo nepřišel, tak to prostě vzdal a usnul. Petr v rámci své nemoci upadl do totálního koma a do následujícího rána o sobě nevěděl.

Den 2

Ráno nás vzbudil požární alarm. Houkal 2x za sebou a opravdu se to nedalo přeslechnout, natož pak spát. Matěje to vyděsilo natolik, že se při pláči uplně klepal strachy.

Všichni tři jsme večer prošvihli večeři. Kluci ji prospali a já v nadšení zapomněla koupit. Takže po alarmu jsme hned téměř utíkali na snídani. Trochu nás překvapil číšník, když nám oznámil, že nás na seznamu nemá a že pravděpodobně snídani nemáme vůbec zaplacenou. Byli jsme překvapeni, ale vlastně ani ne tolik. Mohlo se to stát. Každopádně už jsme nebyli schopni odejít. Domluvili jsme se, že nás pustí a my si to doplatíme.

Neměli jsme to nikde říkat, ale při odchodu nám pan číšník řekl, že nám snídani nechá zadarmo. Možná to byla trochu kompenzace za ten alarm, který byl prý omylem a vzbudil kompletně celý hotel.

Nebylo nač čekat, pro návštěvu Hamburku máme pouze jen jeden den. Petrovi se podařilo se vyležet. Už ho bolelo pouze v krku, ale cítil se silný natolik, aby s náma mohl vyrazit do města. Vypadá to, že koncert je zachráněný.

Jako obvykle jsme si nesbalili, žádné teplé věci. Já jsem měla pouze krátké kraťasy a tílka. Žádná mikina, žádná bunda, žádné dlouhé kalhoty. Matějovi jsem díkybohu sbalila dvoje tepláčky a Petr prozřetelně cestoval v dlouhých, protože mu bylo zle a měl zimnici.

Venku se samozřejě střídal déšť s větrem. Začínám si myslet, že moje mobilní předpověď počasí si ze mně dělá srandu. Ještě nikdy snad nebylo takové počasí, jak hlásila. Když jsme procházeli kolem Tchiba, musela jsem uznat, že už to dál s husí kůží nezvládnu a šla jsem si koupit mikinu.

K obědu jsme si dali jen dietní salát a rajčatovou polévku. Matěj teď (pro změnu) s bolestí zubů přišel o veškerou chuť k jídlu, tak si tam aspoň na teraase hrál s kamínkama.

Po obědě jsme šli na chvilku domů. Petr potřeboval slupnout svoji hrstičku léků a chtěli jsme dát voraz než zase vyrazíme do města.

Cestou zpět jsme narazili (vlastně trochu omylem) na Composers Quarter Hamburg. Nádherná čtvrť. Nejprve nás zarazily nádherné domy a až poté jsme zjistli, co to vlastně je.

• 

• 

• 

Odpoledne nás čekala prohlídka ruské ponorky ze studené války. Tu si nejvíce užil Matěj. Bylo to pro něj lepší než kdejaké prolejzačky.

• 

Náš hotel byl umístěný ve čtvrti, které se jmenuje Sankt Paulí. Vyhlášená hamburská čtvrť, která fakt žije. Něco na způsob Red light district v Amstru. Nicméně tato čtvrť je proslavená i tím, že se zde poprvé předvedli a opravdu sehráli Beatles, právě zde se k nim totiž připojil legendární Ringo Star. Pokud nemáte dítě, tak můžete procházet místní bary. Každý se tu prý pyšní tím, kde kdo s Beatles zrovna seděl a co tam dělal. Dočetla jsem se, že tu Beatles odehrály přes 1500 hodin.

My, jsme samozřejmě místo baru navštívili místní lékárnu a hřiště. Taky pěkný 🙂

Máma se stihla i pěkně naštvat, když si se svojí němčinou šla koupit „zwei grune tee“ a paní v kavárně ji to nerozumněla … a bohužel ji nerozumněla ani anglicky což mámu naštvalo ještě víc. Člověk by řekl, že se zrovna tohle musí rozumnět každý. Navíc když ještě ukazujete na pikslu plnou čajových sáčků.

Večer jsme si museli dát dvě večeře. Ten dietní oběd nás uplně nezasytil, tak jak jsme zvyklí. Nejprve jsme si zašli na thajské a pak máma ještě večer šupajdila pro vietnamské pho, které bylo nedaleko od hotelu a bylo velmi dobře hodnocené na (našem oblíbeném) TripAdvisoru.

Dítěti se nechtělo, ale proti své vůli usnulo. My jsme si z baru přinesli radler a k tomu si pustili Čelisti. Bohužel jen na tabletu, abychom nevzbudili Matěje a navíc místní televize (ač vypadala na první pohled moderně) neměla aplikaci Netflix.

Den 3

Vstávanda v 5:30. Zpátky jsme se rozdsělili. Máma a Matěj letěli domů a táta odjel na koncert.

Neměli jsme moc chuť se s Matějem plácat metrem a poté vlakem na letiště, tak jsme si nechali zavolat taxi, který nás za krásných 28E hodil na letiště. Usadili jsme se v salonku a jen jsme na odletové desce sledovali, jak narůstá zpoždění našeho letu.

Petr si užil Hoernerfest a my jsme po asi sadě zpoždění taky dorazili domů