Výlet do Gerlosu

Ráno nám dali děti budíček tak na 7:30. Nebo tedy mluvím teď za sebe. Ilča už tou dobou byla asi 3 hodiny vzhůru. Holky si to tady evidentně trochu přehodily. Mě Amálka furt vstávala v Praze a Ella hezky spinkala a tady si to vyměnily. 

Po snídani jsme vyrazili pěšky směr lanovka tady u nás v Gerlosu, ta vedla na Isskogel. Při ubytování jsme dostali jakési potvrzení o tom, že jsme tu ubytovaní a dostali jsme zdarma 3 denní permanentky. Už v lanovce jsme byli všichni úplně vyplesklý. Ty zelený kopce jsou prostě top. Strejda Martin si hned na start dovolené zadělal na problém. Děti si ho totiž dost oblíbily. Projevil velký zájem si s nimi hrát na dinosaury, a to neměl dělat. My s Ilčou, už jako zkušené mámy, víme. Nic se nemá přehánět, protože co nechceš je, mít na sobě nalepené všechny děti z okolí. Od prvního dne byl tedy Matěj na Martinovi definitivně přilepenej. Takže v lanovce musel jet samozřejmě s ním. 

Na kopci na nás čekala obří kuličková dráha. Za 2Eura si koupíte v automatu dřevěnou kuličku a na následující hodinu je o zábavu postaráno. Matěj s Tedíkem měli tuhle atrakci a Amí s Ellou se mrcasily kolem jezírka a Amí tam házela kamínky. 

Jednu věc musím Rakušanům fakt nechat. Umějí naprosto fantasticky spojit horský turismus se zábavou pro děti. Tady už pochopili, že rodiny s dětmi jsou největší business. Takže u každé horské chaty máte gigantické dětské hřiště, eco farmu se zvířátky a mile vás k sobě lákají. Vědí totiž, že když si tu děti pěkně hrají, vy u nich utratíte prakticky vše, co máte. Naštěstí tady brali karty, takže se utrácelo. 

V průběhu dne nám malé holčičky různě usínaly v kočárku, a to byl ten epesní okamžik, na který jsme čekali a kdy jsme se všichni tři mohli prostřídali v cestě na vrchol Isskogelu 1900 m.n.m. Snažila jsem se to běžet, ale jakože to dost nešlo :). Bylo to fakt hodně do kopce, navíc musíte furt předbíhat turisty a taky jsem byla docela unavená a prostě to bolelo. Takže alespoň rychlochůzí co nejdříve k vrcholu. Ovšem i to šlo těžko, když jsem v průběhu dvakrát telefonovala a natáčela videa. Nejkrásnější mi přišla ta část od kříže po hřebeni. Připomínalo mi to jak jsme spolu běželi s Petrem po Hardangerviddě v Norsku. 

Když jsem se vrátila po hodině a čtvrt zpět, Amá stále spinkala a v chatě už se hodovalo. Matěj baštil špagety a Anetka na mě čekala s tím, že si dá hranolky a já nějaký povidlový knedlík alá buchtičky se šodó a zapít poctivě radlerem.  

Pro cestu zpět, jsme měli s Ilčou výtečný nápad. Říkaly jsme si, že by bylo fajn si to dolů ještě sejít. Že Martin, Anetka, Matěj a Ella pojedou lanovkou (Matěj a Anetka se dost těšily) a my to dáme dolů a za chvíli se tam přeci potkáme. Vcelku jednoduchý plán. Mohl nás možná zarazit hned první ukazatel, který říkal, že cesta dolů je na 2,5 hodiny. Nicméně takovýhle prkotiny nás nikdy nezastavěj. Kdo by neměl rád jít několik kilometrů z kopce dolů za ostrého horského slunce s dětmi v kočárku, že? A k tomu se ztratit. K nezaplacení! Z naší procházky se nakonec stal bolestivý běh. Martin na nás totiž čekal, se všemi dětmi hodinu ve vedlejším apartmánu, protože neměl správné klíče a chtěly jsme ho trýznit co nejméně. 

Tento večer jsme byli všichni naprosto vyčerpaní. Já už několik měsíců kvůli bolesti nohou neběhám, pouze jezdím na kole. Tady jsem pro změnu běžela rovnou více, než jsem chtěla. Díky bohu, Amí byla v noci vcelku milosrdná.