Lišácká úvaha o ranním letu vyústila ve zjištění, že musíme vstávat ve 4:30, abychom se s Matějem doplácali na letiště, odbavili se a v pohodě popili kávu spolu s možností představit Matějovi pár letadel. To všechno až zázračně vyšlo a my jsme se opravdu ocitli na letišti, kde jsme odbavili kočárek a vyrazili za dobrou kávou.

Nevím, proč jsem let s Ryanair nezamítl hned na začátku a nenavrhl pohodlnější cestu do Vilniusu (například na velbloudu), ale to už na letišti nešlo ovlivnit. Let s opravdovými králi nízkonákladovek přináší spoustu benefitů, jako například čekání 30 minut na runwayi v priority boarding autobuse nebo tak málo místa na nohy a dítě že by jeden plakal. Opakování je každopádně matka moudrosti, takže doufejme, že až zase zapomeneme, tak tato adrenalinová forma cestování už třeba nebude existovat.

Po příletu do Vilniusu jsme dostali kočárek takřka mžikem, což je dáno primárně tím, jak je letiště velké. Z námi navštívených destinací (snad kromě Seychell) bylo letiště nejmenší a příjemně kompaktní. Z letadla jsme byli u taxíků snad za 15 minut a to včetně přebalení Matěje.

Poté, co jsme se nacpali taxikářovi kočárek lehce proti jeho vůli do jeho naleštěného BMV jsme vyrazili. Velká cedule, která upozorňovala na to, že cesta do úplného centra nemá stát víc jak 10€, týpkovi nezabránila v tom, nám napálit 13 €. Fakt, že měl celý kufr od bahna z kočárku, a toho, že se náš hotel nacházel uprostřed komunistického sídliště daleko před centrem vyústil v to, že jsem dal taxikářovi místo hádky ještě dýško.

Hotel byl (dle datování výtahů) postaven před rokem 1999 a blížil se svou podstatou českému hotelu Sen na výpadovce na Benešov. Slovo „Centre“ v jeho názvu znamenalo pravděpodobně spíše „centrum pro setkávání“ než centrum města a kdybychom věnovali pár minut prohledání umělohmotných květin na chodbách, dozajista bychom našli pár průkazek opilých mladých finančníků z litevské obdoby Partners. Po ubytování na pokoji jsme se vydali do centra, které mělo být circa 20 minut pěšky (což nás po letu s koleny u brady vlastně docela potěšilo). Kombinace mé nepozornosti a Zuzančina neomylného navigačního talentu nás dovedla oklikou přes krásnou část Vilniuského sídliště až do samotného centra za krásných 45 minutek.

První den se nesl v bloudění po centru a čekání na konec Jakubovi pracovní doby za pomocí ruské mapy, kterou nám laskavě věnovala recepční. Přímá odpověď pro zvídavé, ano, umíme používat mobilní ofline mapy, ale nechtěli jsme si v mrazu moc vybít mobil a navíc postaru s papírovou mapou to má taky své kouzlo. Po zhruba hodině bloudění nám došlo, že výrazné body na mapě nejsou lokální památkové hity, ale sponzoři tisku map, kteří měli po okrajích své reklamy (primárně noční kluby, nehtová studia a tourist trap restaurace). I tak jsme část centra prošli a viděli takový ten must see základ:

• Obrovské náměstí s ještě obrovštějším kostelem (bez znalosti dějin nám bylo jasné, že to postavili ruští okupanti)
• Hlavní třída plná obchodů a kaváren
• Národní muzeum, které nás očarovalo svou prostostí a mixem všeho co se našlo včetně šišatých obrazů jakéhosi slavného litevského rodu

Další klíčové zjištění z prvního dne bylo, že v Litvě evidentně milují schody a bezbariérovost je stále velká neznámá. Po cestě zpátky na hotel jsme si všimli toho, že vlastně neexistuje restaurace bez tří schůdků (vybavila se nám odrhovačka z českého seriálu) a dokonce je velmi časté mít pár schodů prostě i uprostřed standardního chodníku.

Po troše odpočinku a vytoužené vaně, které se nám v Norsku nedostává, dorazil Jakub k nám na hotel za účelem společného pozevlení v hotelovém dětském koutku a následné večeře. Po první půlhodince všetečných dotazů, proč že jsme se to rozhodli bydlet v okrajové části Vilniusu v hotelu ranného podnikatelského baroka a ne v centru, jsme vyrazili do lokální restaurace, která dělala ukrajinskou kuchyni (což je ve Vilniusu vcelku běžné).

Restaurace byla skvělá – ve čtvrtek byla prázdná a dokonce měla dětský koutek, takže Matěj měl totální pré a my jsme se poprvé dobře najedli a napili za celkovou sumu 32 + 8 € na 3 osoby včetně dezertu a dobrého kafe (což odpovídá zhruba jednomu hlavnímu chodu v Oslu ). 

Po návratu na hotel jsme začali pociťovat jeho benefity. Mohli jsme si dát v klidu lokální pivo a odnést si ho k dětskému koutku kde si Matěj mohl nerušeně dělat bordel. Večer jsme využili k předání know-how o Vilniusu a tlachání o životě se zapnutou chůvou, která díky dobré Wifi dosáhla v pohodě až k baru.

Klíčové závěry prvního dne:

• Letištní taxikáři jsou tu stejní vykukové jako na letišti v Praze. Doporučujeme použít např. aplikaci Taxify. Cena dopravy do města bez zácpy by měla být +/- 5€.
• Sovětský svaz se rozpadl včera? První procházka Vilniusem byla zklamání – město je posprejované (trochu nám připomínalo Lublaň), plné omlácených kostelů a domů.
• Proč jsme sakra nejeli někam do tepla?