Ráno jsem se cítila vyspinkaná jako princezna. Spala jsem tak tvrdě, jak mě žádné z dětí neustále nebudilo. Při našich ranních přípravách na procházku se mi podařilo vyrovnat skóre co s týká nárazu do skla. Zatímco jsem se šla učesat do chodby, otevřela jsem si dveře, abych na první pohled viděla, že jsou otevřené.Během chvilky mi je Peta zavřela a cestou zpět, v domění, že jsou dveře stále otevřené, jsem narazila já. To je zážitek k nezaplacení. Těšíme se obě na rozhodující bitvu. Stav 1:1. 

Po tomhle zážitku jsem měla jedinou potřebu, a to dát si někde dobrou snídani a kafe. Na google jsem našla, že hned kousek od nás je nějaká skvěle hodnocená kavárna. O tom, že bude asi dobrá, vypovídala i fronta lidí, která byla přžed ní. Tímto započalo naše celodenní trajdání. První velkou zastválou byl Liberty Bridge, který se nám moc líbil. Kousek od toho byla velká market hall. Péťa tím, že se se mnou nenasnídala v kavárně, tak už měla hled. Měly jsme obě chuť na nějaký hummus. Všude toho kolem nás bylo docela dost. Vybraly jsme si restauraci, která byla spíše fast food, ale měli to i tak moc dobrý a čerstvý. Slunce svítilo jako o život. Když jsme se najedly, přešly jsme přes most na druhou stranu Dunaje a směřovaly jsme k The Fisherman’s Bastion. Byla tam raketa lidí. Obešly jsme to ta a po chvíli jsme šly zase dolů. Bylo to moc hezké, ale v tom vedru a davech lidí, jsme se rozhodly jít o dům dál. Z dálky byl krásně vidět parlament, který se jímal nad řekou. 

Po návratu na naši stranu řeky jsme se rozhodly navštívit jednu ze slavných Ruin pubs. Večer k nim byly gigantické fronty, ale takhle přes den to bylo v pohodě. Sice plno, ale dalo se tam normálně vejít. Daly jsme si drink a na marketu si nakoupily nějaké náramky. Ruin pubs nás fascinovalo, kombinace květin a street artu a restaurací. Pomalu se začínalo stímívat a my jsme objevily takovou zajímavou uličku plnou dalších barů. Peťa přišla se skvělou hrou. Navážeme s protijdoucími lidmi oční kontakt a usmějeme se a pak budeme počítat, kdo nám úsměv oplatí zpět. Řekla bych, že Péťa už je v tom prakticky profesionál. Pár lidí na nás zamávalo zpět, pár za námi chvíli šlo a pořád něco volalo. Třešničkou na dortu bylo, když se nám podařilo zlámat chlapa, který seděl na romatické večeři se svou přítelkyní. Z toho jsme měli největší radost. Ale pánové POZOR! Je to past! Nikdy nekoukejte na jiné ženy, když večeříte s tou svojí. Ale pro účel dnešní noci, mi to nevadilo, protože můj muž na mě poctivě čekal doma. Tato zábava nám vystačila tak na hodinu. Neustále jsme se smály. Bylo to super. 

Když jsme cestou míjely prodejnu sladkostí, zželelo se mi vlastních dětí a rozhodla jsem se, že navzdory přírodě si je uplatím něčím sladkým za to, že mě pustily jet na tento super výlet. V krámě jsem byla maximálně 5 minut. Když jsem se vrátila, tak Péťu už prakticky jeden Ital, kterého jsme zahlédly na přechodu, pomalu žádal o ruku. Byl to prodejce pomerančů z Rimini, který jezdí často do Prahy. No, podle mě Peťa udělala velkou chybu, že si na něj nevzala aspoň kontakt. Jedinou vadu, kterou měl bylo to, že byl Péťě tak do pasu, to nevím jestli by se jí líbilo. 

Kolem půlnoci jsem si ještě daly poslední Gin & Tonik a šly a jsme spát. Už jsme byly utrajdaný a ráno jsme musely brzy odjíždět zase zpět do Prahy. Měly jsme ujitých krásných 32 000 kroků. To beru jako splněný pohybový úkol a viděly jsme vše, co jsem vidět chtěla.