Kam: Velká Čausa
Termín: 24.9.-28.9.2021
Ubytování: Koliba Pacho
Vzdálenost: 450 km
Kdo: Zuzka, Petr, Matěj, Amí + kluci z Mad Rabbits
Mapa:

Na Slovensko jsme se určitě někdy chystali, ale nakonec to zase přišlo až s Petrovou kapelou. Tentokrát s tím rozdílem, že to nebyli Cruadalach ale Mad Rabbits. Kluci měli možnost hrát v Nitře a v Kaniance. Celé se to hezky sešlo, protože za víkendem následoval i státní svátek, takže jsme si mohli pobyt prodloužit, aby to nebylo jen týrání dětí (a teda především rodičů) v autě.

Koncert v Nitře byl už v pátek ve 20.00. Tím, že jsem s dětmi nechtěla jít na koncert, vymysleli jsme to následovně: Petr jel už dopoledne s klukama dodávku, já a děti jsme vyrazily na noc a pak, že se společně potkáme ve Velké Čause ve srubu. Až na dvouhodinovou kolonu při sjezdu na Benešov, jsme to všechno (všichni) zvládli. Sice jsme šli spát až ve 3 ráno, ale to není tak strašný.

Druhý den byl ve znamení chillu. Nikam jsme se nehnali na žádný výlet. Zajistili jsme si ubytování v krásném campu Pacho, který byl od Kanianky (kde byl druhý koncert) vzdálený jen pár kilometrů. Bylo tu docela dost vyžití pro Matěje a vlastně i pro Amí. Prakticky celý den jsme o ní skoro vůbec nevěděli.

Náš srub Zuzka

Po oběde se u nás zastavili kluci z kapely a společně jsme pracovali na tom, aby vznikl jejich nový web. Na ten se už každopádně můžete podívat www.madrabbitshc.com

Večer, když si Amí dala šlofíka jsem si tu šla zaběhat po okolí.

Mad Rabbits

Když pak Petr odjel do Kanianky na koncert s Matějem a Amí jsme si trochu poblbli na balících slámy.

Můj model Matěj alias vesnický balík
selfie bitches

V noci Petr dorazil, když už jsme všichni krásně spinkali ve svých postýlkách.

Byla neděle. Ráno jsme vstali a tentokrát jsme byli rozhodnutý se dlouho neválet a jet do Bojnice na výlet. V plánu byl slavný zámek a zoologická zahrada.

Google nám poradil, že i snídani máme nechat do Bojnice, že to tam bude stát za to. Nechali jsme děti tedy chvíli pohrát, a když Amálka začala být unavená, skočili jsme do auta a rovnou jeli směr Moja šálka kávy.

Děti si hrají ve srubu

Zámek Bojnice nás nadchl svým designem už z dálky, ale bohužel menší zklamání bylo u neochotného personálu. Kdy nám řekli, že cesta od nádvoří není průjezdná s kočárkem a zároveň nás nenechali jen nakouknout, protože naprosto evidentně jsme kočárek se spícím dítětem měli. Paní nám pořád dokola omílala, že mají takové a takové okruhy, ale absolutně neakceptovala, že nemůžeme nechat dítě spát v kočárku na recepci a cpala nám prohlídku. Takže jsme si to prošli kolem dokola.

Absolutně nechápeme, proč všechny české a slovenské památky musejí vypadat jako u kolotočářů. Proč musejí být kolem dokola stánky, kde se prodávají bakelitové hračky a blikají automaty. Tento trend byl slavný i v zoo. Vzhledem k tomu, že zoo navštěvujeme ve všech městech, tak tohle byl fakt unikát. Spousta platových atrakcí. Jednak si je musíte zvlášť doplatit a druhak to bylo odporný. Ve srovnání s vkusnými dřevěnými hřišti, které byly všude zadarmo, bylo tohle smutný.

Zámek Bojnice
Já s Amálkou

Dalším bodem programu byla již výše zmiňovaná zoo. Zvířátek tam bylo dost, ale bohužel výběhy byly často k pláči. Lva takhle zblízka jsem opravdu dlouho neviděla. Smutné je, že to nebylo tím, že by přišel blízko ke mně, ale proto, že ten výběh byl tak malý, že se absolutně neměl kam schovat. Ostatní šelmy na tom byly stejně. Dokonce ještě hůř. Uff, doufám, že se tohle brzy změní. Budu raději, když na procházce zoo neuvidím téměř žádná zvířátka, ale budu vědět, že někde šťastně běhají a mají se dobře.

Po cestě zpět jsme se zastavili na kávu a sendvič do senzační Kofíčko. Další parádní kavárna a ještě více super ochotný personál.

Další den a začátek nového dobrodružství. Pro nás ale bohužel začal až po 11 hodně, protože měl táta ráno pracovní call. Nakoupila jsem snídani v Lidlu a pak jsme skoro hodinu a půl skákali na trampolíně. Kempy mě už dlouho utvrzují v tom, že je to pro děti prakticky nejlepší ubytování.

Když Petr skončil, naházeli jsme rychle pár potřebných věcí do auta. Především pro případ, kdyby začalo pršet a vyrazili jsme na poslední výlet.

Amálka už chce taky skákat na trampošce

Jako poslední výlet jsem vybrala Čajku v Oblakoch. Kdo zná stezku v korunách stromů v Krkonoších nebo na Lipně, tak toto je něco obdobného jen s tím rozdílem, že tady nebyla ani noha. Důkazem je i to, že slečna, která obsluhovala na kase, současně obsluhovala i v restauraci. Hned vedle bylo tolik vyžití pro děti, že jsem tam strávili přes 2 hodiny.

Dětský hrad, který byl u toho
Táta se celý třese hrůzou z výšek, ale vypadá statečně
Tohle je vlastně první rodinná fotka, kde jsme všichni dohromady

Nahoře jsme se moc dlouho nezdrželi. Oba nemáme moc rádi výšky a s foukajícím větříkem jsme se tam necítili moc komfortně. Udělali jsme si rodinnou fotku. Aby nám všichni věřili, že jsme tam vylezli a pomalu jsme se zase plazili dolu. Tam nás pak Matěj, pro velký úspěch znovu, dotáhl na to dětské hřiště.

Když jsme nasedli do auta, přišla na řadu naše nejběžnější otázka, co a kde budeme jíst? Byli jsme odhodlaní jet do centra Prievidze a tam najít nějaké vietnamce, protože halušek s brynzou už jsme měli plný zuby. Jenže v tom jsme zahlédli hned u silnice velkou restauraci Salaš Viglaš a opět s famózním dětským koutkem a navíc s krásným výhledem na přírodu. Matěj tam byl jako v sedmém nebi. Skoro vůbec jsme o něm neslyšeli. Amálka usnula také po pár minutách, takže jsme měli s Petrem takový pěkný společný oběd bez dětí. Skoro jako zamlada.

Ke noci oběda se začalo nějak mračit. Dokonce jsme měli pocit, že spadlo pár kapek. Raději jsme jeli do kempu, kde jsme udělali bojovou poradu a na základě předpovědi počasí na následující den, kdy tady mělo být hnusně a deštivo na rozdíl od Roztok, kde měl být slunečný den, jsme se rozhodli jet večer domů. Mělo výrazně víc výhod než nevýhod. Děti byly unaveny. Matěj musel nachodit tak 30k kroků a Amí byla taky k světu, takže tu byl velký předpoklad, že by v autě mohli usnout.

Na rozdíl od cesty sem, kdy jsem stála furt někde v koloně, tak cesta zpět byla úplně v pohodě a domů jsme dorazili něco okolo půlnoci a ještě jsme před usnutím stihli jeden díl Průměrňákových.

Byl to krásný výlet a opět jsem ráda, že jsme jeli. Na každém takovémhle výletě si říkám, jak máme skvělý děti. Nejen to, že s námi všechno tohle zvládnou, ale i jak jsou vychovaný oproti nějakým ostatním dětem. Vždy mě to tak nějak vnitřně posílí.