3.6. slavíme 2. výročí naší svatby. Při jedné z debat o tom, že se naše výročí pravděpodobně blíží, jsme zjistili, že si každý myslíme úplně jiné datum, takže je docela štěstí že ho máme vyryté na prstýncích.
Vzhledem k tomu, že bouchnout lahev sektu nebo si zajít na večeři je v Norsku obdoba osobního bankrotu v ČR, jsme se rozhodli, že podnikneme raději nějaký výlet. Už dlouho jsme zamýšleli navštívit městečko Stavern, od kterého pak vede krásná cyklostezka, která je tu místními vyhlášená.
Pohotově jsem otevřela svou mobilní aplikaci booking.com a začala jsem hledat ubytování. Téměř hned mi padlo do oka ubytování
Scandic Havna Tjøme. S hotely Scandic už máme velmi dobrou zkušenost – obzvlášť pak milujeme jejich božské snídaně. Problém nastal, když jsem hledala na mapě, kde se hotel nachází. Vlakem a pak autobusem to trvalo dohromady asi 3 hodiny a měli jsme v plánu výročí oslavit a ne se rozvést.
Přišlo tedy na řadu hledání auta k zapůjčení. I po roce žití v Norsku nejsme schopni pořídit si auto přes carsharing, protože prostě proto (daňové zákony jsou tu podobně smysluplné jako ty v ČR a scoring podobných služeb se tu dělá na základě uplatňování daně). Takže jsme se uchýlili k tomu, co nás vždycky děsí – webovky vyděračů ze SIXT. Cena ve výsledku nebyla tak hrozná.
Po dlouhém rozhodování, zda si půjčit Ford Mustang nebo Teslu S jsme se rozhodli – Fiat Panda za krásných 1500 NOK to jistí. Ano, toto je realita norského cestování. Kdybychom jeli vlakem (což bychom se ovšem nedostali do Tjome), tak by nás to vyšlo na 1600 NOK.
Čtvrtek 30.5.
Ráno jsme si rozdělili aktivity. Já jsem připravovala svačinu, Petr jel do centra vyzvednout naši káru a Matěj se měl co nejvíc unavit hraním, aby pak byl v autě klid. Původní odhad, že budeme mít pouze kočárek a jednu tašku s pár hadrama (přeci jedeme jen na jeden den) bohužel nedopadl. Nakonec jsme do auta krom kočárku soukali ještě velkou cestovní tašku a 2 batohy. To vše jak jinak než za prudkého deště.
Odjezd jsme si naplánovali na 10:00 a kupodivu jsme se do toho téměř trefili. Místo Fiata Panda jsme z půjčovny odjeli novou Corollou a Petr si tak poprvé odřídil hybrida (zajímavá zkušenost). Celou cestu nám samozřejmě lilo jako z konve a naše malé (zato zčásti elektrické) auto rozráželo dálniční kaluže jako po másle. Dle předpovědi se mělo dopoledne vypršet a po obědě se mělo počasí začít zlepšovat.
Stavern
Po hodině a půl jízdy jsme dorazili do naší první cílové destinace – malebného malého městečka Stavern, který se nachází kousek od většího města Larvik. Přístavní historické město, které bylo vždy velmi důležité coby přístav nabízející lodní spojení jak do Dánska, tak i do Švédska.
Když jsme do města přijeli, tak ještě stále pršelo, ale nebylo to tak hrozné, aby nás to odradilo vyrazit do přístavu Fredriksvern na procházku. Matěj se nám tak akorát vzbudil, takže jsme ho oblékli a mohl jít taky po svých. Snad nám v zápalu oslav našeho výročí odpustil, že jsme zapomněli vzít jeho čepici, nepromokavou bundu, rukavice a všechny ostatní potřebné věci do deště a větru, které by býval potřeboval. Ještě že jsme pořídili alespoň pořádný kočár, a tak vždy po chvíli zapadl dovnitř se ohřát a trochu uschnout.
Nebýt toho deště, tak můžeme říct, že to bylo nádherné. Jedinou nepříjemnou věcí byl silný vítr na pláži, odkud vedla cyklostezka, kterou jsme měli původně v plánu projít až do vesničky Rekke. Museli jsme přehodnotit plány. Nikdo z nás na sobě neměl nepromokavé hadry a počasí se stále nechtělo umoudřit. Vrátili jsme se tedy zpět do centra vesnice a zašli jsme si do kavárny Det gule Gelleriert Cafe . Kavárna plná obrazů a originálního nábytku. Jeden kousek jsem si dokonce vyfotila pro inspiraci pro dlouhé večery, kdy se bude Petr nudit, aby mi ji pak vyrobil.
Po půl hodině jsme vylezli ven. Stále pršelo. Bohužel cyklostezku po pobřeží jsme museli vzdát. Nebyli jsme na ni dostatečně vybaveni. Rozhodli jsme se aspoň obejít město, pohrát si na hřišti a pak si k největší atrakci dojet autem. Není to sice tak romantické, ale lepší než na hotelu fňukat za oknem zatímco prší.
Mølen
Naším dalším cílem byla pláž populární díky originálním „Rolling Stones“. Krajina z kamenů se utvářela po tisíce let díky tání ledovců, a proto je zde k vidění obrovské množství různých druhů oblázků. O její pompéznosti něco říká i to, že je aktuálně na seznamu světového dědictví UNESCO.
Byli jsme dost zklamaní, že jsme nemohli absolvovat trek, který k této pláži vede, protože cesta to musela být vskutku skvostná. Na druhou stranu, Matěj už měl promočené dvoje botičky a cesta nebyla úplně OK pro kočárek. Takže se Mates nominoval do chlapce co si hraje s kamením, (Zdenďa by měl radost) a my jsme si mezi tím užívali genius loci tohoto místa.
Poté, co jsme se dohodli, že si odtud nějaké malé kamínky odvezeme domů, otec rodu násilím vysypal 16kg kamení z matčiných kapes a zakázal Matějovi odnést si kámen o velikosti jeho hlavy do auta a určil 6 kamínků, které jsme si odvezli jako památku na naše výročí.
Poznámka matky rodu: u jednoho jsem byla přesvědčená, že je to šutr co vevnitř skrývá drahé kameny, ale nemohli jsme si to ověřit, protože ho Petr vzal a nesmlouvavě ho zahodil pryč. Takže až budeme příště psát že zase jedeme Fiatem Panda, tak si na toto můžeme vzpomenout a truchlit. Jiný už jsem nenašla.
Bohužel jsme si při cestě zpět opět uvědomili, že nám chybí Matýskova Didinka (už druhá). Chvilku jsme přemýšleli, že se zase vrátíme do Stavernu a budeme ji hledat, ale pak nám došlo, že cestovat (a obecně žít) se dvěma nejvíc oblíbenejma plyšákama je fakt náročný, takže mu jeden plyšák bude muset stačit.
Dle navigace nás do našeho hotelu čekala ještě hodinka jízdy. Zastavili jsme si na kávu a dál už jsme bez zastávky jeli rovnou tam. Těšili jsme se na wellness a na to, že si odpočineme. Stále jsme byli docela vymrzlý.
Tjøme
Po příjezdu do hotelu jsme se šli hned ubytovat. Měli jsme zakoupený apartmán přes booking. Po zjištění, že výroční apartmá neobsahuje po propršeném a profoukaném dni vanu, jsme zkusili štěstí na recepci. To se nakonec za drobný příplatek ( podobě asi 50% původní ceny) podařilo a od této chvíli jsme si pak žili jako v paláci – zatím asi nejhezčí pokoj s nejhezčím výhledem, který jsme kdy kde měli.
Nejkrásnější asi byl náš výhled na přístav. Ten byl famózní. V ten okamžik se tak najednou vše rozjasnilo. Dokonce i obloha.
Součástí byla i kuchyně, takže jsme se rozhodli, že si uvaříme sami – i o víkendu zde byl otevřený krám v nedaleké marině. V duchu nadšení z pokoje, si Matěj stihl poprvé pořádně natlouct, když lezl po okenním parapetu. Hrozivou modřinu na hlavě jsme nejdřív s hrůzou zatlačili ledovou lžičkou (což mu evidentně nebylo moc příjemné). Štěstí v neštěstí – Mates po 15 minutách opět řádí v postýlce a směje se na celé kolo.
Po zjištění, že má vytoužená vana porouchaný špunt a nedá se tak napustit, jsme se rozhodli, že dovršíme luxusní bydlení, až Matěj usne, ve wellness a trochu vyvalíme pupíky do bazénu, který byl velmi dobře hodnocen. Vzali jsme si plavky, nastartovali online chůvu a vyrazil do bazénu v přízemí. Do toho wellness s bazénem které zavíralo ve 21:00. Matěj usnul v 20:50.
Jediné, co nás uspokojilo, bylo aspoň to, že na pokoji měli HDMI kabel a mohli jsme si z NB pustit film, který jsme měli stažený (romantická střílečka John Wick). K tomu jsme si zapnuli krb a vyhřívali si záda. Jako poslušná přímořská hospodyňka jsem udělala krevety a Petr se vytasil s pytlíkem brambůrků. Tomu nemůže konkurovat ani zavřený wellness.
Noc jsme měli (co se Matěje týká) asi nejlepší za celý rok a půl jeho žití. Spal celou noc. Ve 4 ráno jsme se vzbudili, abychom se podívali z okna (přímo z naší postele) ven na svítání slunce.
Sobota 31.5.
Hotely Scandic mají tu výhodu, že mají opravdu naprosto fantastické snídaně. Hned co jsme se vzbudili, jsme nemysleli na nic jiného.
Po snídani už jsme si rovnou sbalili věci, že si je hodíme do auta a vyrazíme na trek ke „Konci světa“. V tom nám zavolal náš finanční poradce, se kterým jsme si v nějaké slabší chvilce dohodli call na tento čas, ještě v době, kdy jsme netušili, že pojedeme na výlet. Já jsem tedy vyrazila uklidit věci do auta a pak na hřiště s Matějem a Petr šel řešit finance. Trochu nás to zdrželo, ale neodradilo.
Na recepci nám doporučili, že cesta s kočárkem naprosto průchozí a ok a ať v klidu vyrazíme, že je to tak na 2 hodinky.
Stále ještě asi nejsme dostatečně Norizovaní na to, abychom uměli jezdit kočárkem po cestě jako byla tato. Po cestě se občas nedalo ani jít, natož tlačit kočárek. Ale zase bychom neměli o čem psát, že?
„The World’s End
Konečně jsme tam. Matěj byl lehce nerudnej, ale celé to mělo jeden jediný důvod. (Skrytý vzkaz pro jeho budoucí přítelkyni, pokud bude tento web někdy číst – měl šílené větry a nešlo mu kakat).
Teprve tady nám došlo, jak jsme opět podcenili oblečení. Na poslední chvíli jsme se rozhodli vzít si alespoň mikiny. To, že to asi nestačí jsme pochopili v okamžiku, kdy kolem nás začaly chodit Norové v polárnických bundách a malé děti zabalené v sobích kůžích. Matýsek měl pouze sandálky a byl naboso, já vyrazila v sukni a také sandálkách a Petr měl kraťasy. Ale aspoň jsme Norům dokázali cimrmanovské „Tam kde hy, tam kde hy tam kde hynou vlci. Tam kde hy, tam kde hy tam kde hynou sobi – Čech se přizpůsobí!“. (Pozn. redakce – nejsme nemocní).
Každopádně, to co jsme viděli, nám naprosto vzalo dech. Oba jsme čekali nějakou vyhlídku ze skály, ale tohle bylo naprosto nepředstavitelné. Naprosto chápeme, že si Vikingové mysleli, že je tam konec světa. No koukněte na fotky.
Vzhledem k zimě jaká na místě byla. Jsme Matěje pak nemilosrdně připoutali do kočárku, aby se trochu zahřál a navíc už bylo 12:30 což je dávno jeho čas spánku.
Zatím co Mates spinkal, jsme se ještě zastavili na bývalou vojenskou základnu Torås fort (dnes plně otevřenou). Trochu v obavách, že necháváme Matěje spícího uprostřed opuštěného vojenského objektu, jsme vždy rychle vyběhli na vyhlídku (typicky bunkr) a zase upalovali zpět.
Tento den jsme opět nachodili asi 20 km. Matěj se vzbudil těsně před příchodem k autu a my jsme měli šanci ještě využít dětské hřiště u hotelu Scandic.
Tønsberg
V autě jsme jako překvapení zjistili, že má na sobě Matěj celkem 5 klíšťat, které se nám úspěšně podařilo zpacifikovat po zakoupení norské vychytávky na jejich vytahování.
Tonseberg je jedna z nejstarších vesnic v Norsku (alespoň podle průvodců). Jsou tu zachovalé funkční vikingské lodě. Největší zážitek prý je, když si jako turista sednete do lodi a společně se skupinou dalších lidí pádlujete jako za vikingských časů. Ve třech bychom žádnou loď asi neupádlovali a ostatní turisté většinou svačili na krásné náplavce, takže jsme se do toho nehnali.
Město má i krásnou náplavku, která je při krásném počasí plná lidí. Všichni po zimě sundali hoodies a vystavují se slunci.
Po rychloobědě, který jsme snědli u nedalekého obrpískoviště, jsme chtěli dobýt poslední bod našeho plánu – Rock Castle na kopci, ale byli jsme už dost vyčerpaní na to, abychom tam jeli. Byl krásně vidět z dálky na kopci. Takže jsme se o něj zase až tak neošidili. Čekala nás ještě 1,5 hodiny cesty domů.