Den 1 byl ve znamení cesty – tentorkáte leteckého dopravení z Vídně do Addis Abeby a následně z Adiss Abeby na Seychely (Mahé). Další klíčové poznatky z cesty:

• Největší atrakcí celého letu byla skupina slovenských turistů, kteří se bez sebemenšího ostychu chlubili tím, že spali v letadle v uličce na zemi/vypili bezpočet vín. Zuzce krom toho neuniklo naprosto utajené zpronevěření několika palubních dek, polštářů a sluchátek.
• Letiště Addis Abeba připomíná spíše tržiště na staré Holešovické tržnici než letiště. Pokud projdete check-in bránou, tak už pitná voda prostě není. Slovo internet nebo wifi není v těchto místech známé. Lokální cestovatelé v nás vzbuzovali pocit beznaděje. Vzhledem k tomu, že jsme se nenechali oočkovat proti standardní sadě Afrických nemocí.
• Na letišti evidentně zavedli rentgen teprve nedávno – černoušci, co rentgen obsluhovali, u každého snímku strávili bezmála minutku lamentováním o tom jestli se jedná o hada, nebo sluchátka.
• Etiopané nesmrkají ale popotahují – klíčová informace z odbavovací haly a letu. Jednak se z toho člověku chce občas trochu zvracet a druhak je takový zanudlený etiopan po hodince popotahování opravdu nesnesitelný a nezachrání to ani sluchátka s hudbou. Tento syndrom se projevuje i na samotných Seychellách – evidentně lokální kolorit.
• Poté, co se nabažíte moderního letadla a přístupu na cestě z Evropy do Afriky, příjde v Africe tvrdé vystřízlivění. Není problém jet shuttle busem 3x dokola po letišti, několikrát se ztratit mezi přistávajícími letadly. Po krátkém bloudění po runwayi za plného provozu a odvrácení několikanásobné kolize s postávajícími etiopany nebo jinými shuttle busy si musel řidič odfrknout, takže nás nechal stát 20 minut v zavřeném autobuse na slunku. So this is Africa !
• Při letu z Etiopie na Seychelly je největší zábava pozorovat poušť.

Přistání a jeho zvláštnosti:

• Po přistání musí letadlo projít velmi důležitý (už takřka 19 letý) seychelan, který se podívá, jestli někdo moc nenadrobil a hodí pár úsměvů zpoza brýlí slepených lepenkou.
• Na palubě letadla se vyplňují dotazníky – stejně jako v Americe doporučujeme nepřiznávat nedávnou návštěvu zoo, bolest hlavy, krku nebo špetku afrického kokainu v peněžence těhotné slečny (fór).
• Pokud se bavíte s člověkem u stánku s nápisem „Health“ tak nemluvte o Yellow Feavor jako o taxíku nebo autobusu. Ani konstatování, že jste přestupovali v Addis Abebě a nejste jakkoliv očkováni, není úplně dobré téma konverzace. Zkuste prostě mluvit souvisle o tom jak jste zdraví.
• Na pohovor s Seychelanem na Passport checku si připravte potvrzení o zpáteční letence, ubytování a veškerých dalších podrobnostech vašeho pobytu. (Nábor úředníků pravděpodobně probíhá v jediném fitku na Mahé, které jsme objevili téhož večera)
• Taxi vs. autobus – rozhodně autobus. Dobré je ale vědět, na které straně člověk ostrova bydlí a zároveň si uvědomit, že anglické směry řízení ssebou přináší i otočené autobusové zastávky. Nejdůležitější je ovšem – nebát se. Překousnout prvotní podezřívavé pohledy Seychellanů, zadržet smích u zjištění, že klimatizace je řešena 14 přišroubovanými větráky, které mají vlastní vypínače a hlavně zkusit správné číslo linky. Nám to vyšlo napoprvé (linka č. 5). Zároveň se nenechte zaskočit tím, že když ukážete domorodci (který jede stejným směrem jako vy) mapu, tak vám řekne, že tuhle část Seychell nikdy neviděl.

Při rozhodování taxi x autobus je také dobré uvědomit si jaký je výškový rozdíl mezi zastávkou autobusu a vaším apartmánem. Chytré hodinky naměřili 23 pater a cca 1 km, což bylo v 30 stupňové prádelně s 20 kilovým batohem na zádech (resp. těhotným pupkem a batůžkem na zádech) poměrně namáhavé. Ale neměnil bych – díky tomuto výletu jsme se stali plnohodnotnými členy místního pohřebního průvodu, do kterého jsme se připletli. Zatímco truchlící se šourali spíš z momentální nálady, my jsme byli rádi, že vůbec jdeme. Vzdychali a fňukali jsme podobně.

Po rychlém a relativně bezproblémovém ubytování přichází (po nutném hodinovém šlofíku
„na Afričana“) první výlet – kam jinam než do hlavního města Viktorie. Seběhli jsme kopeček (již bez pohřebního průvodu) dolů a autobus dorazil víceméně okamžitě. Zaplatili jsme 5 rupií (cca 8 korun) za osobu a vyrazili jsme na první jízdu autobusem. Čekalo nás drobné překvapení v podobě způsobu jízdy řidiče, který jel spíše jako člen team buildingové akce na motokárách. Nicméně za 30 minut jsme byli ve Viktorii.

Viktorie nás první večer opravdu zklamala. Město bylo totálně mrtvé, temné a nepřátelské. Restaurace zavřeny po 19 hodině, obchody také. Nakonec jsme ulovili večerku, kde jsme nakoupili pár věcí na snídani a vyrazili hledat něco k snědku. Hladové okno s jehněčím curry a sweet chilli pork nás zasytilo a mile překvapilo svou chutí. Jedli jsme ho však na jediném místě (kde se dalo v pohodě bez divného pocitu, že vás někdo sleduje nebo že bude chtít 10 babek na přilepšenou), posedět – na lavičce před kostelem. Vedle nás si něco požvatlával domorodec – romantika 0. Nakonec jsme stihli poslední autobus, který jel ve 20:30 (pochopili jsme, že to je obecně čas, kdy autobusy na Mahe končí). Zkažený večer? Nesmysl! Jestli jel odpolední autobusák jako účastník motokárového team buildingu tak večerní autobusák byl lokální mistr rallye, který se po večerech chodí odreagovat řízením autobusu.

Za pouhých 16 rupií jsem získali 25 minut dlouhou horskou dráhu v podobě autobusu z 80. let minulého století. Řidič si evidentně dost užíval, že nás jízda baví a tak neustále „zlepšoval“ svůj styl jízdy. Pro příklad uvedu několik akrobatických kousků:

• Klopená zatáčka s autobusem na rovné silnici
• Noha patří na plyn, nikoliv na brzdu – pouze v případě zastávky a to jen na omezenou chviličku
• Předjíždění osobních automobilů na plné čáře vprostřed města
• Šetření času cestujících – otevírání a zavírání dveří provádíme zásadně za jízdy, těsně před prudkým zastavení/po odjezdu.

Výsledkem byl pobavený český pár (těhotná máma nejvíc) a celá řada naprosto apatických domorodých cestujících – evidentně to kluci po večerech trénují pravidelně.