Řekli jsme si, že se nebudeme dál trápit a odjedeme z Itálie domů o den dříve. To znamenalo všechno co nejrychleji sbalit a ve vytrvalém dešti nanosit do auta. Bohužel to znamenalo, že jsme si domů přivezli spoustu mokrých věcí. Protože než člověk s něčím došel k autu, bylo vše promáčené i přesto, že si nesl deštník.

Od 16-20:00 Petr školil. Díky bohu jsme mu vyřídili zasedací místnost, kde měl na práci klid a my měli klid na to naše řvaní a hraní si. Co si budeme povídat, nemáme moc tichou domácnost. Matěj žije ve světě kung-fu a Amálie je Nasgúl. Myslím, že by se studenti dost divili, kdyby školil z té naší špeluňky za neustálého křiku. Zatím co petr pracoval, já jsem vše připravovala a finišovala k odjezdu. Děti byly vykoupaný, napapaný, sbalený, unavený a připravený k odjezdu. Už jsem nám jen dělala čaj na cestu a chtěla jsem jít děti odvést do auta a v tom jsem zjistila, že jsme zvenku zamčený. Buďto si někdo chtěl udělat první apríl už v listopadu a nebo nějak omylem zapadl klíč. Každopádně to znamenalo, že jsme se nemohli dostat ven a museli jsme čekat, dokud nás Petr nevysvobodil.

Konečně jsme vrátili klíče a nastavili na Waze směr „Domov“. Po asi 5 minutách jízdy nám z recepce volali, že mi zapomněli vrátit moji občanku. Paráda, tak jsme jeli zase zpět. Nějak nás to místo nechtělo nechat odjet. 20:30 – konečně jsme znovu vyráželi na cestu.

Ráda bych napsala, že cesta byla v pohodě, ale musím říct, že ještě nikdy jsem asi neřídila 3h vkuse s tím, že by stěrače nestíhaly stírat. Skoro celou cestu jsem musela jet 80km/h, protože se nedalo absolutně jinak jet. Střídali jsme se s Petrem tak nějak po 2-3hodinách řízení.

Trochu nás překvapilo, že ve Flachau bylo asi 15 cm sněhu a byl doslova blizard. Bílou smrt, jak se tomu říká, si pro změnu vychutnával Petr. Trochu jsme litovali, že jsme si nevzali na cestu snowboardy. Mohla to být taková dovolená v kostce se vším všudy.