THE CAISLS
Road trip s dětmi po Normandii (Francie)
Vždy jsem si myslela, že jsou Francouzi namyšlení. Ostatně jsem měla osobní zkušenost z Paříže, kdy se se mnou nechtěl nikdo bavit anglicky. O to větší překvapení to bylo, když jsme potkávali samé pohodové lidi, kteří na nás neustále mávali, hráli si s dětmi a každý se s námi minimálně snažil nějak domluvit. V této části Francie evidentně panuje totální pohoda. Vybrali jsme si termín květen. Rádi jezdíme na dovolenou před sezónou, protože je klid, kempy prázdné, lidi mají ještě dost energie a nejsou otrávení turisty. První týden bylo trochu chladno, ale v tom druhém týdnu to bylo počasí jak v červenci. Škoda všech těch patálií, jinak by to byla perfektní dovolená.
Základní info
posádka
Zuzka, Petr, Matěj, Amálka
detail
Ubytování
karavanem přes Campiri
Termín
29.4. - 15.5.2022
Harmonogram
Disneyland Paříž, Champagne, Rouen, Étretat, Le Havre, Honfleur, Caen, Omaha Beach, Colleville sur Mer, Mont Saint Michel, Rouen, Honfleur, Remeš, Dinan
Úvod
Normandie je území, které se nachází na západním pobřeží Francie a s Velkou Británií ho spojuje Lamanšský průliv. Historicky je spjato především s druhou světovou válkou, protože zde v roce 1944 proběhlo vylodění v Normandii, kdy sem spojenecká vojska přijela osvobodit Francii a především celou Evropu.
Nás na Normandii fascinuje místní příroda, bílé pláže, velké křídové útesy a samozřejmě i část této historie, kterou našim dětem chceme ukázat a sami si o ní něco více zjistit.
Sestřih z celé dovolené na odkaze zde:
Den 1 - odjezd směr Paříž
Ve čtvrtek 28.4. večer jsme si s Petrem jeli vyzvednout karavan, který jsme si dopředu zamluvili přes platformu campiri.cz. V pátek měl Petr ještě pracovní den a já tak trochu také. Jak to tak bývá zvykem, v největším stresu s balením věcí do karavanu, jsme museli dodělat i dost věcí do práce. Matěj šel na dopoledne do školky, já mezitím s Amí sjela na nákup a sbalila veškeré věci. Musela jsem i trochu více uklidit, protože zatímco my budeme pryč, u nás doma bude kamarádka na návštěvě. Takže spousta práce na jeden den. Navíc odpoledně měl Matěj hodinu juda, kterou jsme také nechtěli rušit.
Bylo 17:30, když se nám to konečně podařilo narvat do auta. Nemůžu říct, že bychom před cestou byli nějak extra odpočatí. Když jsme nasedli do auta, navigace ukazovala asi 12h čistého času řízení. V ten okamžik se nám chtělo tak maximálně spát. Ale! Proto jsme si přeci půjčili karavan! Naše strategie byla jet, dokud to zvládneme a až nebudeme moct, tak prostě zastavíme a vyspíme se. Co nám nedocházelo bylo, že karavanem to člověk nemůže valit 130 po dálnici, ale jede pouze 100 km/h. Plazili jsme se jako šneci a cesta vůbec neutíkala. Kolem půlnoci jsme zastavili na odpočívadle a na 4 hodiny jsme si dali šlofíka. Dost nám to bodlo. Ve 4 ráno už jsme zase seděli za volantem a jeli dál.
Den 2 - Chalons en Champagne
Ráno se nám děti vzbudily docela brzy. První větší zastávku jsme měli v městě Metz, kde jsme si našli skvělé hřiště u Parc de la Seille. Tam se děti parádně vyřádili a my jsme si vychutnali první francouzské pečivo a makronky.
Na googlu jsme našli kemp cca hodinu od Disneylandu v Camping de Chalons en Champagne. Dostali jsme spot hned vedle oploceného dětského hřiště. To bylo úplně cool, protože jsme vypustili děti a vůbec jsme je nemuseli kontrolovat. Oba si už krásně vyhrají a Amálie nemohla utéct. Bystrým okem jsme usoudili, že není moc, kde by si mohly ublížit.
Když si dostatečně pohráli, vytáhli jsme kola. Centrum od nás bylo cca 4 km. První nepříjemnost, která nás potkala bylo vyfouklé kolo. Nepřítomnost pumpičky, situaci moc neulehčovala. Chtěla jsem situaci elegantně vyřešit tím, že obejdu kemp a u někoho si pumpičku půjčím. Jeden starší Holanďan mi ji půjčil. Měla jsem za to, že můj mozek není schopný pumpičku z minulého století použít, naštěstí jsem nebyla tak blbá. Pán po chvíli přišel s nástavcem, který mi chyběl. Pak už se vše podařilo. Při příjezdu do centra bylo další velké dětské hřiště jehož součástí byl bike park. Tam jsme se zasekli na další hodinu. Centrum bylo krásné a jak říkala teta, trochu to vypadalo jako Vinohrady :).
Večer jsme byli všichni vyždímaný. Navíc, Petrovi nebylo dobře od žaludku. Tato nevolnost mu začala už několik dní před odjezdem.
Den 3 - Disneyland/Nemocnice
Dnes byl na plánu Disneyland. Už od dětství jsem snila o tom, že sem jednou své děti vezmu. Já jsem tu s rodiči zažila krásný čas. Cesta to z kempu byla ještě na 40 minut. Najednou se vedle mě Petr začal svíjet s tím, že ho strašně bolí břicho a záda. Došli jsme k závěru, že by měl navštívit okamžitě nemocnici. Nechtěli jsme rušit celorodinné plány, a tak jsme se rozdělili. Neměli jsme moc času vše pořádně promyslet. Petr nás hodil na parkoviště k Disneylandu a odjel směr nemocnice. My jsme si koupili vstupenky do parku. Nebudu lhát, cena mě dost překvapila. Snažili jsme se vstupenky koupit online předem, ale bylo to vyprodané. Na místě mě to stálo 200 EUR + 49 EUR parkoviště. Jediné, co mě pak mrzelo bylo, že to za to vlastně ani nestálo. Park jsme měli naplánovaný s tím, že tam budeme dva dospělí. Naším rozdělením se stalo to, že Amálka byla moc malá a nikam jsem s ní nesměla. Bohužel se to pak vztahovalo i na Matěje. Nemohla jsem ho nechat jít na atrakce samotného. Takže jsme celý den chodili po parku. Bylo strašný teplo. Matěj se dost nudil a Amí z toho ještě nic nemá. Díky bohu, že se pak jak zázrakem objevil pavilon Star Wars. Tam měl Matěj možnosti si popovídat s Darth Vaderem. Konečně ten můj kluk měl zase jiskru v očích. Při odchodu ven jsem prolomila svou nechuť k nakupování plastových krámů a koupila jsem mu teleskopický světelný meč.
Průběžně jsme telefonovali s tátou, aby nám řekl aktuální stav. Dost nás znepokojovalo to, že po příchodu do nemocnice na sebe dostal Anděla. Už jsme se strachovali, že mu budou na místě operovat žlučník. Po vykapání kapačky trvalo asi 4 hodiny než mu někdo sdělil další postup.
V 17:30 už se pomalu začínal park zavírat. Petr byl stále v nemocnici. My jsme byli dost unavení, ale neměli jsme se jak z parku dostat ven, protože karavan měl Petr s sebou u nemocnice. Musela jsem jít na taxi point i sehnat taxi. Dalších 20 EUR do kasičky zbytečných nákladů. Měla jsem u sebe náhradní klíče od karavanu, takže pak už jsme se uklidili dovnitř a kolem 19:00 se k nám konečně připojil i táta. V kapse s receptem na antibiotika.
Den 4 - Rouen a Saint Pierre en Port
Z Paříže jsme chtěli už vypadnout co nejdříve. Těšili jsme se až budeme někde, kde není tolik lidí a budeme u moře. Na přespání a ranní prohlídku jsme si vybrali Rouen. V Rouenu jsme našli parkoviště pro karavany, které bylo zdarma a kousek od centra. Dokonce z něj byla v noci vidět osvětlená katedrála.
Ráno jsme vyrazili do centra hodně brzy. Vzhledem k tomu, že byl všední den, bylo lepší vyrazit do centra dříve, než tam půjdou úplně všichni, co jdou do práce. Centrum bylo maličké a krásné. Byla to první takhle velká katedrále Notre Dame, kterou jsme na téhle dovolené viděli. Pak už jsme tak omámený nebyli. Ono, když pak takhle gigantickou katedrálu vidíte na každém kroku, už vás to ani nepřekvapí. Centrum jsme zakončili dětským hřištěm. Tour de dětská hřiště začíná!
Pak už jsme vyrazili směr pobřeží. Čekal nás totiž nejhezčí kemp tohoto pobytu. Kemp Huttopia byl úplně skvělý. Žádný už se mu po zbytek dovolené nevyrovnal. Krásná poloha, krásný bazén, krásné umývárny, bar a především hřiště, které bylo hned vedle našeho karavanu. Všechno bylo skvělé.
Navečer jsme s dětmi vyrazili na kolo. Teda já, Petr si šel na chvíli lehnout. Všichni jsme si přáli, aby mu bylo brzy dobře. Po návratu z kola jsem nechala děti na hřišti a ještě jsem si dala krátký běh. Byla jsem nedočkavá až uvidím moře. Ty útesy byly překrásné. Vlastně jsem skoro nic neuběhla, protože polovinu času jsem se kochala pohledem po okolí. Když šly děti konečně spát (což se na téhle dovolené dělo až tak kolem 22:00), mohli jsme se jít s Petrem aspoň na chvíli projít. Obloha byla zbarvená doruda. Byl to krásný večer.
Den 5 - Saint Pierre en Port
Ráno jsme se opět trochu rozdělili. Tentokrát to ale neznamenalo, že by jel Petr do nemocnice. Já vzala děti do bazénu a Petr zatím sehnal skvělé čerstvé bagety. Sice jsme je neměli dopředu objednané, ale díky jeho krásným očím na nás evidentně nějaké zbyly :D. Bohužel nemůžeme chodit do restaurací, ale ty dobré bagety nám bohatě stačí. Škoda, že jsme si v tomto kempu naplánovali jen dvě noci. Měli jsme v plánu navštívit na kole takovou pěknou romantickou vesnici, ale bylo to docela daleko. Né pro nás, ale pro Matěje. 45 km už je docela štreka a zase mu to kolo nechceme zprotivit. Vybrali jsme tedy cyklo výlet k takovému malému zámečku.
Večer byl zase můj čas běhu. Tentokrát to ale bylo docela náročný. Děti tady jedou na nějakou záložní baterii. Takže když jsem se vrátila po hodině domů. Petr už s dětmi nekoukal na pohádku. Už na ně jen křičel ať táhnou spát. Jsou malí, ale tak intenzivní :D. Myslela jsem si, že je hravě uspím, ale ještě následující hodinu jsem na ně křičela já. Oni se pouze chechtali. Nemáme žádný respekt, mají z nás prdel!
Den 6 - Étretat
Úplnou náhodou jsme se od kamarádky dozvěděli, že Étretat je město, ve kterém se odehrává děj zloděje Arsena Lupina. Ten seriál jsme ještě neviděli a knížky jsme také nečetli, ale rozhodně se na to podíváme.
Étretat byl nádherný. Z obou stran krásné křídové útesy. Bylo to po několika dnech první místo, kde jsme potkali zase turisty. Jen zde na talíř místo skvělého jídla přišla otázka, zda nepojedeme raději domů, když je Petrovi stále špatně. Rozhodli jsme se odpověď nechat na kamarádce Káje, která je lékařka a vlastně nám řekla, že v Čechách si ničím nepomůžeme a ať raději zůstaneme u moře a uděláme si pohodu. Ujistila nás, že když jsou krevní testy v pořádku, tak se toho nemusíme tolik bát. V ten okamžik jsme se rozhodli, že přesvědčíme Petrovo tělo i mysl, že je zdravý a třeba se jeho stav zlepší. Upřímně jsem domů rozhodně jet nechtěla. Bylo mi dost líto se sem trmácet takovou štreku a pak to otočit, když to nejlepší máme teprve před sebou.
Z Étretatu jsme se přesunuli o něco více na jih. V kempu jsme auto zaparkovali hned za písečnou dunou, která vedla k moři. Na pláži byly děti hrozně šťastný. Bylo jim naprosto ukradený, že je voda studená. Jen ten kočárek, který jsme s sebou celou cestu zbytečně táhli, se v tom písku malinko bořil. Na pláži jsme sbírali obrovský mušle. Vím, že se mušle nemají odnikud vyvážet, ale pár jsme si jich přeci jen schovali.
Večer jsme si poprvé za tuto dovču došli na večeři. Slíbili jsme totiž dětem pizzu. Pro tátu to bylo trochu smutný, pouze po nás dojídal kůrky. Na víc si zatím ještě netroufl. Na druhou stranu tady naprosto krásně zhubl. Kdyby byl zdravej, tak se k tomu takhle nedokope. Na všem je potřeba vidět něco pozitivního.
Den 7 - Merville sur Mer
V kempu jsme zůstali dvě noci. Ráno jsme zase hned vyrazili na pláž. Sice ještě foukal vítr, ale tím, že jsme byli více na jihu, už byla teplota úplně jiná. Na severu Normandie jsme museli mít bundy a tady na jihu už nám bylo naopak vedro.
Zde v Merville sur Mer jsme si udělali krásný cyklovýlet k muzeu operace Overlord. V tomto muzeu byla zachovalá vojenská základna. Mohli jsme si projít bunkry, letadla a podívat se na fotky a uctít památku padlých vojáků.
Matěj byl hrozně nadšený z toho, že ho provedli letadlem a mohl si osahat a prohlédnout kokpit. Hodně jsme si povídali o parašutistech a od té doby mu musíme pořád ukazovat videa, jak vojáci skáčou z letadla. Dokonce si doma bere batoh, ve kterém má nacpanou deku a skáče z gauče, jakože seskakuje s padákem z letadla.
Večer jsem si ještě zajela 30km k Pegasus bridge. Další historické místo, ke kterému vedla nádherná cyklostezka francouzským venkovem. Tyhle večerní jízdy na kole mě neskutečně nabíjejí energií. Občas si říkám, proč nejezdím na kole pořád :D. Když jsem si na jednu vyjížďku půjčila Petrovo kolo, došla jsem k závěru, že až se vrátíme domů, koupím si nové kolo.
Den 8 - Caen, Omaha beach
O tom, jak skvělá byla místní cyklostezka jsem básnila tak dlouho, že Petr ráno do Caenu vyrazil na kole a já jsem tam odvezla děti karavanem. Potkali jsme se až na parkovišti u centra.
Caen byl naprosto epické místo. Historické centrum, univerzita, hradby, nádherné uličky … Mělo to takzvaně všech 5P. Byli jsme z toho hrozně nadšení. Fascinovalo nás, že toto město bylo za války prakticky vybombardovaný. Byl zde dokonce kostel, který zachovali ve stavu, v jakém byl po válce, ale ač jsme ho viděli vedle nás, nedokázali jsme se k němu dostat. Asi je veřejnosti uzavřen.
Po obědě už jsme vyrazili do dalšího kempu. Kemp byl přímo nad Omaha Beach. Když jsem výlet plánovala, tak tato část byla jedna z těch „must have“. Zde se vylodili spojenci při vylodění v Normandii. Respektive, vylodili se na vícero plážích v tomto okolí, ale Omaha beach je taková s nejsmutnějším osudem. „Den D“ byla operace, kterou spojenci plánovali přes dva roky. Byla dokonale naplánovaná po sekundách, ale bohužel věci, občas podle plánu nejdou a zde se nic nepodařilo. Nakonec sice spojenci Němce přemohli a získali na území převahu, ale za velmi vysokých ztrát jak na životech, tak na vybavení. Na pláži je tomuto historickému okamžiku věnován krásný pomník. Oba s Petrem jsme si k němu šli zaběhat. Bylo to tak dojemný a smutný, že mi až tekly slzy. V současné situaci, kdy probíhá válka na Ukrajině si člověk říká, že se trochu točíme v kruhu. Jak velký asi bude muset být památník pro vojáky na Ukrajině, kteří nebrání pouze sebe, ale i nás?
Na pomníku stojí: (moje interpretace, nepamatuji si to přesně): poděkování statečným, kteří se obětovali v obraně společných hodnot, svobody a tolerance. tito muži nebyli pouze vojáci, ale byli to naši bratři, kteří zde zemřeli pro naši svobodu.
Den 9 - Colleville sur Mer, Pont du Hoc
Ráno bylo trochu deštivo. Počasí se mělo zlepšit až kolem oběda. Měli jsme v plánu si dojet na slavný americký hřbitov v Colleville sur Mer. Bylo to od kempu asi 10km. Mysleli jsme si, že to pojedeme všichni na kole, ale vzhledem k počasí jsme se rozdělili a dojeli jsme si tam na etapy. Nejprve jsem jela já sama a Petr mezitím vzal děti do dalšího muzea dne D.
Hřbitov byl nádherný. Vyzařovala z něj celková úcta k tomu, co se zde dělo. Hodně pietní místo, které zůstane v našem srdci. Docela dost pršelo, takže jsem na hřbitově byla skoro sama. Počasí se zlepšilo, až když jsem dojela za Petrem a dětmi do muzea. Oběd už jsme si zvládli dát venku za svitu slunce.
Po obědě jsme se s Petrem prohodili. Já jsem vzala děti k bazénu a on si zajel ke hřbitovu. Když se vrátil, ještě jsme si dali společný cyklo výlet k Pont du Hoc. Matěje a Amálku taky musíme provětrat na kole. Bylo to 8km od nás, ale po pobřeží a už bylo nádherné počasí. Petr Matěje hecoval v jízdě, takže jsme těch 8km ujeli za 30 minut. Amálie se pro změnu bavila tím, že za jízdy zahazovala dudáčka a pak plakala, že ho hrozně chce, takže jsem se cestou musela asi 5x otočit a jet ho hledat, než mi došlo, že ho musím uklidit a už jí ho nedávat.
Pont du Hoc je místo na útesu, na které byl vedený speciální útok amerických jednotek Rangers (těch nejlepších). Cílem bylo vylézt 30m vysoký útes, porazit německé vojáky a zabránit tak masivnímu odstřelování Američanů. Likvidace Německého dělostřelectva zde byla klíčová pro dobytí pláže Omaha.
Pro změnu se zde vytáhla Amí, která se odmítá jakkoliv nosit nebo nedejbože vézt v kočárku. Odhodlaně to zde celé odchodila pěšky.
Den 10 - Le Mont Saint Michel
Ráno jsme nasedli do auta a dokud děti spali, přesunuli jsme se k Mont Saint Michel. Tohle byla taková třešnička na dortu. Cestou jsme při řízení poslouchali podcasty o tomto kultovním místě. Našli jsme si docela hezký kemp. „Hezký“ hodnotíme primárně podle toho, jak krásné měli hřiště a vybavení kempu. Nic jiného nás vlastně nezajímá. Bohužel obsluha v kempu nás trochu zklamala. Ač byl kemp poloprázdný, tak místo, které jsme si vybrali, byl z nějakého důvodu problém. Petr už z toho byl trochu nešťastný, protože pořád musel přeparkovávat auto a vlastně furt nevíme, komu to tak vadilo.
Když se šmudlíci vyřádili na hřišti, zase jsme vytáhli kola. Dneska se Matějovi fakt nechtělo. Celou cestu na kole jsme slibovali bombony a palačinky. Absolvovali jsme nádhernou jízdu kolem řeky až k hradu Mont Saint Michel. Bylo to 10km podél řeky, kdy se před sebou máte vzdálený hrad a postupně se k němu přibližujete. Po příjezdu jsme si v městečku zašli na hranolky s kečupem. Ty Matěj hned poté, co je dostal, omylem vysypal na zem a pak plakal. Amálie se nejvíc bavila před hradem, kde tam běhala v písku. Nebýt drobného incidentu, kdy Matěj hodil šutr a omylem praštil Amí do hlavy, to bylo super. Na cestě zpět jsme se zastavili ještě na kávě a palačinkách. Museli jsme dodržet slib, který jsme dali. Nic jiného jsme si k jídlu dát nemohli, protože ostatní jídla byla dostupná až po 17:00. Do tohoto času nám zbývala ještě hodina, a to se nám nechtělo čekat.
20km už Matěj ujede raz dva. Večer si šel Petr zaběhat a když se vrátil, já jsem si zajela ještě jednou na kole k Mont Saint Michel. Tentokrát už to tam bylo úplně prázdné, bez lidí. Chtěla jsem vidět, jak to vypadá, když je to za tmy osvětlené. Je to nádhera, ale možná trochu přeceňované. Nebo už jsem stará a prostě mě víc fascinuje příroda. Hodnocení na google – 0, prostě normální barák na kopci :D.
P.S. z toho hodnocení na google si děláme dost často srandu. Je vtipné si přečíst ty nejhorší recenze například z Prahy. Někdo dal ke Karlovu mostu jednu hvězdičku s komentářem, že je to normální most a neví, proč tam lidi choděj. Tak se tím taky bavíme.
Den 11 - Saint Malo
Už jsme to chtěli otáčet a pomalu směřovat domů, ale babička nás večerním telefonátem nadchla vyprávěním o Saint Malo. Přístavní město v Bretaňi. Takže jsme si udělali ještě jednu zastávku tam a rozhodně jsme toho nelitovali. Vlastně to bylo asi nejhezčí místo. Jen bylo brutální vedro. Udělali jsme si dlouhou procházku po pobřeží a centru města. Měli jsme plavky, a tak jsme se mohli i koupat.
Petrovi už bylo lépe, mohli jsme si dát v pořadí druhý společný oběd. Slavili jsme, tak jsme si zašli do takové luxusnější restaurace Le Café de Saint Malo. Konečně došlo i na moje oblíbené škeble.
Z města jsme to měli jen kousek do nového kempu. Vybrali jsme si kemp na pobřeží. Samotný kemp nebyl nic moc. Měli jsme zase spot přímo u hřiště, ale byla tam klouzačka strašně vysoko, a tak jsme Amálii nemohli spustit z očí. Petr si šel zaběhat a když se vrátil, řekl nám ať ještě rychle sbalím věci na pláž, že tam musíme jít a já ať si i já vezmu věci na běhání, že pohlídá děti.
Tyjo, taková nádhera. Musela jsem ten okruh po ostrově běžet dvakrát, protože napoprvé jsem furt jen čuměla a fotila, jaká nádhera to byla. No a děti, tak ty jsou na pláži vždy šťastný.
Den 12 - Rennes
Ráno jsme si ještě užili na pláži u kempu. Petr šel zase běhat, ale já jsem si dala voraz. Už jsem z toho sportování na slunci nějaká unavená.
Najednou nám bylo nějak líto odsud odjet pryč. Bylo to fakt takový krásný a začalo na nás doléhat to, že dovolená končí. Čekala nás hodně dlouhá cesta domů a noční přejezdy.
Rennes – tak tohle místo byla naše osudová chyba. Nehezké město a ještě se nám podařilo trochu nabourat karavan, takže jsme celý den řešili pojistnou událost. Ani by nám nevadlo to, že je prasklý kus plastu, ale to, že ten pán, od kterého jsme měli karavan přes campiri zapůjčený, bude muset řešit opravu. Ještě před odjezdem nám říkal, že neví, zda to vůbec chce ještě pronajímat, protože je s tím furt jen hodně práce, protože téměř každý něco rozbije. Naivně jsme si mysleli, že my ten případ nebudeme.
Vezmu to od začátku. V Rennes jsme nemohli najít rozumné parkoviště, kam bychom se s karavanem vešli. Našla jsem tedy něco přes google a navigovala jsem Petra. Dostali jsme se do docela úzkých uliček. Najednou na nás v jedné začali dělníci mávat, že tam něco budou kopat, a že je potřeba vycouvat zpět a jet jinudy. Mezi tím, ale za nás stihla zajela paní s malým autíčkem. I přes to, že karavan má zadní kameru, jsme paní neviděli a trochu jsme ji ťukli. Paní si z toho nic moc nedělala. Oznámila nám, že si na nás bere telefonní číslo a že odjíždí, protože spěchá na svatbu. Než jsme se stihli probrat, už byla fuč. Měli jsme to sice nafocené, ale né nijak důkladně. Na infolinku kooperativy se ani po hodině a půl nedalo dovolat. Spoléhali jsme tedy na to, že se paní ozve. Byla by sama proti sobě, kdyby se neozvala.
Když sečteme všechny zbytečné náklady za tuto dovolenou, tak by nám to možná vyšlo na další dovolenou. Ale díky bohu se nám a ani nikomu dalšímu nic nestalo, a to je přeci nejdůležitější.
Rennes samo o sobě za to nestálo. Litujeme, že jsme raději nejeli do městečka Dinanu, které jsme zvažovali. Bylo to až moc velké město. Navíc jsme měli zkaženou náladu tím bouráním. Petr byl na mě trochu naštvanej. Je pravda, že to debilní místo na parkování jsem vybrala já. Přiznávám vinu.
Potvrdili jsme si, že pojistnou událost zvládneme vyplnit vzdáleně a večer jsme vyrazili směr Remeš. Bylo to docela dost daleko, ale potřebovali jsme umáznout velký kus cesty, protože jsme si udělali zajížďku k Saint Malo, která nebyla v harmonogramu. Jeli jsme tam asi 5h.
Den 13 - Remeš
Do Remeše jsme přijeli pozdě v noci, tak jsme auto neparkovali v kempu, ale jen jsme se dospali na parkovišti nedaleko od centra. Vzhledem k tomu, že jsme ušetřili peníze za kemp, tak jsme si ráno zašli společně na brunch. Byli jsme stále trochu psychicky zdeptaní z té nehody. Oba jsme na sebe byli protivní a pak nám to bylo líto.
Brunch byl skvělý. Nejsme na to moc zvyklí, ale bylo to cool. Víc takových dní. Remeš byla malá ale krásná. Věděli jsme, že historicky je to nějak spjato s Johankou z Arku a pak jsme si přečetli, že právě do Remeše dotlačila Johanka krále Karla, a zde byl korunován. Katedrál Notre Dame jsme viděli za tento výlet fakt hodně, ale tahle byla nádherná. Především uvnitř. Zapálila jsem tam 4 svíčky pro svého tátu. Nedávno by totiž slavil narozeniny a já jsem si slíbila, že mu na nějaké pěkném místě tu svíčku zapálím.
Z Remeše jsme se přesunuli rovnou do Metz. To už bylo téměř na hranicích s Německem. Metz bylo velké překvapení. Nějak mi to připomínalo Linec. Takový podhodnocený místo. Ale mělo to nádherné centrum. Hodně to tam žilo. Všechny zahrádky u restaurací byly plné veselých lidí a celé to prostě mělo hezkou atmosféru. Využili jsme toho, že máme přístup do místních supermarketů a rychle jsme domů nakoupili nějaké salámy a sýry a místní cider.
Při cestě zpět jsme se zastavili na náplavce a na chvíli jsme si sedli, abychom si alespoň jednou za tuto dovolenou vychutnali skleničku prosecca. Děti si hezky hrály a tak jsme si užívali okamžik, kdy už z nás spadl největší stres a měli jsme vyplněné kompletně ty pojistné události.
Z kempu jsme chtěli odjet brzy ráno, třeba kolem 5:00. To nebylo možné, takže jsme museli vyjet z kempu ven a nechat to před ním. Zvláštní bylo, že i když jsme měli zaplaceno, tak už jsme se v kempu nemohli ani osprchovat. Díky tomu se nám asi podařilo tam zapomenout silový kabel na nabíjení karavanu. To jsme ale zjistili až, když jsme měli v úmyslu jet karavan vrátit zpět. Další položka zbytečných nákladů a výčitek, kdo tam ten kabel nechal :D.
Den 14 - Norimberk a cesta domů
Ráno jsme vstávali brzy. Už jsme z toho přejíždění maličko unavení a docela se těšíme domů. Při cestě zpět jsme si jako zastávku vybrali Norimberk. Konkrétně norimberskou zoo. Město jako takové se nám už absolvovat nechtělo. Zoo nás nadchla tím, že jeho součástí bylo delfinárium. Vystoupení delfínů jsem já naposledy viděla, když jsem byla malá a Matěj nikdy. Bohužel to asi 40 minut byla hrozná nuda, a tak jsme odešli. Pak jsme z povzdálí slyšeli, jak děti na tribunách skandují. Asi to ke konci bylo super. No, nicméně už jsme byli natolik daleko, že jsme se nemohli vrátit zpět. Opičky byly taky fajn.
Když začala být Amálka unavená, vrátili jsme se zpět k autu. Cestou jsme se zastavili na vietnamské jídlo. To jsme se nechali zabalit s sebou. Pak už jsme se během Amálčina spánku snažili valit domů. Do Roztok to byly asi 3 hodiny jízdy. Bohužel tedy těsně před naším domovem byla v Horoměřicích dopravní nehoda a ta nás zdržela na hodinu. Byla jsem s dětmi vzadu a snažila jsem se je zabavit co to šlo, abychom to už dojeli.
Vybalování jsme nechali na později a šli jsme odevzdat děti babičce a dědovi, abychom se trochu probrali. Díky bohu, že byli doma.
Výhody a nevýhody karavanu
VÝHODY
- Když jste unavení, můžete si kdekoliv zastavit a prostě si odpočinout
- Můžete si s sebou vzít výrazně více věcí než na dovolenou letadlem (např. kola, kočárek, krosnu, hračky …)
- Kempy jsou velmi často na lukrativních místech. Přímo na pláži, přímo v centru. Ubytování na takových místech obvykle nejsou a nebo jsou dost drahá
- Kempy mají téměř vždy nějaké dětské hřiště. To všechny apartmány přes booking prostě nemají. A navíc jsou tam další děti. Takže si ty vaše mají s kým hrát
- Můžete se kdekoliv vysprchovat nebo si zajít na záchod
NEVÝHODY
- Musíte si zvyknout, že jedete s velkým autem a dávat pozor při předjíždění, zatáčení, abyste to někde neodřeli
- Omezená rychlost – obvykle jedete tak 100 km/h, takže vše dost dlouho trvá
- Poplatky na dálnicích jsou výrazně vyšší než za normální auto.
- Při dlouhých cestách už máte pocit, že je to na vás malé. Obzvláště pokud jste čtyřčlenná rodina