Tak už jsme to nevydrželi a trochu na punk jsme i přes zákaz cestování mezi okresy, odjeli do Bezděkova na chatu. Petr měl už naplánovanou i dovču a navíc jsme už potřebovali na chalupě odpracovat spoustu věcí.
Měla to být současně i první dovča s naší malou Amálií. Jak to tak s miminky chodí, bylo potřeba jí pro cestu pryč připravit spoustu krámů, aby se cítila jako doma. Docela mě to stresovala, abychom na něco nezapomněli. Každopádně auto jsme měli narvané k prasknutí. Myslím, že kdyby nás policie zastavila ohledně toho, kam jedeme, asi bychom jim nevysvětlili, že jedeme pouze zkontrolovat kotel na chalupu, tak jak jsme měli uvedeno v čestném prohlášení.
Cesta byla kupodivu dost v pohodě. Amálka ji téměř celou prospala. Byla to pro nás velká neznámá, protože od doby, co se narodila, je zákaz cestování. Takže cestu v autosedačce prakticky nezná. V tomhle byl Matěj zběhlejší. Ten už od narozeni byl pořád někde na cestě. Obvykle do Liberce, kam jsme jezdili každý týden.
Den 1
Příjezd do Bezděkova byl ve znamení zimy. Než jsme stihli vystoupit z auta stihla nás nejprve chumelenice a pak dokonce kroupy. Chata byla ještě celá promrzlá. Petr zatopil v kamnech. Děti jsme zachumlali a nějak to zvládly. Naštěstí do hodinky už bylo teplo.
První den jsme s Petrem kopli do vrtule a zatímco děti večer spinkaly , my jsme přestěhovali celý obývák a vynosily všechny staré věci, kterých jsme se potřebovali zbavit. Na ráno už jsme chtěli mít útulno, aby Amálka byla ideálně v čistém prostředí. Sundali jsme staré koberce, vyluxovali, vytřeli, nainstalovali nový gauč, popřesouvali a vyklidili skříně v jednu ráno jsme upadli na náš nový gauč jako mrtví :D.
Den 2
Petr hledal na mapách, kam by se dalo jet na výlet, aby to bylo průjezdné kočárkem a Matěj mohl jet na odrážedle. Ještě okolí neznáme tak dobře, takže to byl trochu risk. Vybrali jsme si cestu po Hřebenovce. Byla to krásná procházka a v tomto období všude kvetly bledule. A né pouze malé trsy, ale celé pole.
Po příjezdu domu jsme zase pracovali jako divý. Petr vynášel starý nábytek z půdy. Potřebujeme ji co nejdříve vyklidit, aby se dala upravit. Já jsem se mezitím chopila spárovačky a jala jsem se zkrášlit vstupní chodbu.
Den 3
A je tu Velikonoční pondělí. Nelenili jsme tedy doma a po snídani jsme sbalili děti do auta a vyrazili na výlet. Soused nám poradil, že hezké místo je nedaleko Police nad Metují a jmenuje se Hvězda. Navigace mi nechtěla nic najít, ale na mapách jsme ji nakonec našli. Ani jsme nevěděli co čekat, prostě jsme jen doufali, že se tám bude dát jít s kočárkem
fbt
Den 4
Petrovi přišel vertikutátor. Takže celé dopoledne strávil tím, že vertikutoval, aby se příště dala posekat zahrada a nějak to začalo vypadat. Odpoledne jsme měli v plánu vyrazit k vodní nádrži Rozkoš. Kolem ní vede cyklostezka, tak jsem si říkala, že to bude procházka v pohodě a nějaká parkoviště na mapě také byly. Bohužel na mapě byly parkoviště pouze pro karavany a kemp jsme minuli. Cyklostezka, která vedla kolem pro změnu vůbec nebyla určená pro auta. Takže jsme jezdili okolo a neměli jsme kde zastavit. Nakonec jsme si řekli, že na to kašleme a zajedeme si zase do Babiččina údolí, že by tam nemuselo být moc lidí.
To byla pravda. Nebyli tam totiž žádní lidé. Ani noha. Matěj se nás tam rozhodl trochu vyškolit. Na půl cesty nám řekl, že už nikam nejde. Po asi 10 minutách dohadování a pláče ho nakonec petr dotáhnul do auta se slovy, že je to rozmazlený zmetek. U auta se naštěstí Matěj omluvil, Petr se mu taky omluvil a domů už jsme jeli jako šťastná rodina.
Den 5
Opět dorazil kurýr a přivezl nám další zásilky. Trampolínu, sekačku a nějaké nářadí. Díky bohu to stihlo přijít dříve než jsme odjeli. Venku to bylo zase děsivý. Nejprve chumelenice a za pár minut svítilo sluníčko jako o život.
Odpoledne jsme jeli na Ostaš. Sice jsme dopředu věděli, že na vrchol to nezvládneme. To si necháme pro příště, kdy dáme Amí do nosítka.
bohužel se nám při cestě rozpadlo odrážedlo. Pro příště je dobrý si uvědomit, že je potřeba koupit odrážedlo, které je pro naše účely více praktické než designové.
Den 6
Poslední den. Petr ráno ještě něco odpracoval, já jsem mezitím sbalila a na závěr jsem ještě dodělala svůj vysněný záchod. Každý se diví, proč lpím zrovna na rekonstrukci záchoda, ale je to jediný místo, kde mě děti nechají chvíli o samotě, tak je to pro mě důležité :D. Každopádně stále to není kompletní, ještě vyspárovat a usadit nové koberečky a bude.
Přijel nám poslední kurýr, který přivezl lednici a mohli jsme jet domů.
Cesta domů byla v klidu. Amálka spala, Matěj koukal z okna. Jako správní rodiče preferující zdravou výživu jsme si udělali zastávku v mekáči a pořádně se nafutrovali :).