Na letišti jsme díky poctivosti dědy měli vše dokonale připravené. Problémy ohledně covidových opatření jsme tedy naštěstí neměli žádné. Příjemným překvapením na security checku bylo setkání s Barborou Špotákovou, která měla v tento den navíc narozeniny a na letišti byla z důvodu odletu do Osla v rámci diamantové ligy. V salónku jsme se občerstvili a bez stresu počkali dokud nás nevolali k letadlu. Let byl s dětmi úplně v klidu. Matěj si hrál s lego panáčkama a Amálka seděla na klíně a prohlížela si hračky.

Po příletu na ostrov nás ještě čekala jízda mikrobusem do našeho ubytování. Trvalo to cca 50 minut než nás bus vyhodil před recepcí hotelu. Po pár minutách sezení na recepci jsme si uvědomili, že jsme už doopravdy v Itálii a věci fungují trochu jinak než u nás v čechách. Především tím, že rozhodně není potřeba nikam spěchat. Pro mojí povahu je to často na kolaps. Asi jsem trochu zrychlená a mám ráda, když věci odsejpaj a pomalé čekání, než někdo dohovoří a nebo psaní na počítači rychlostí šneka, to není nic pro mě. Nicméně přibližně po hodině vyplňování formulářů, jsme konečně dostali klíče od našeho apartmánu. Pak už jen asi půl hodinky počkat na pana šerpu, který nám měl v malém vozítku odvézt zavazadla.

V apartmánu nastalo malé překvapení, když nám pro Matěje místo postele, připravili dětskou rozkládací postýlku pro miminka. Takže jsme tam měli dvě. Nakonec nebyl problém ji vrátit a tím, že tam byl rozkládací gauč, jsme to bez potíží vyřešili.

Apartmánem a jeho lokací jsme byli celkově dost nadšení. Byl na kopci, takže k moři se člověk trochu prošel, ale mělo to ten benefit, že tam příjemně foukal větřík a apartmán byl zasazen do olivovo – oleandrového háje. Držela se tam velmi příjemná teplota, což pro Amálku bylo to nejlepší. Nechtěli jsme ji vozit někam, kde se bude pouze potit a nebude moct spát a tohle bylo naprosto ideální.

Areál měl tu nevýhodu, že supermarket, který měl být jeho součástí, pravděpodobně zkrachoval, a tak jsme hned druhý den museli vyrazit do městečka Palou, které bylo od nás 4km. Mohli jsme jet buď za 20EUR hotelovým taxi a nebo za 1,5 EUR/os veřejným busíkem. Zkusili jsme tedy bus, ve kterém jsme nakonec jezdili prakticky sami. Ještě jsem měla plán, že bych do Palau každé ráno běhala pro snídani a menší nákup do batohu, ale hned druhý den jsem měla úpal a celou noc jsem zvracela. Pak už se mi po rozpálené silnici do Palau moc běhat nechtělo :D.

V Palau jsme udělali první velký nákup, abychom si mohli na apartmánu vařit a taky jsme pozjišťovali nějaké info ohledně výletů. Plus nesmím zapomenout, Matěj si zde splnil svůj malý sen a setkal se se svým nejoblíbenějším hrdinou – spidermanem.

Pro mě byla tato dovolená takovým tréninkovým campem. Snažila jsem se tu každý den chodit plavat, běhat a cvičit. Ostatně, když šly děti spát času na to bylo dost.

Oproti Chorvatsku, ve kterém jsme byli na konci května, tady už mělo moře výrazně příjemnější teplotu. Dalo se koupat tak, aniž byste dostali infarkt, ale zároveň to bylo stále osvěžující. Obě dvě děti jsme se snažili koupat, co nejvíce to šlo a vždy jsme nějak rozumně kombinovali bazén a moře. U Amálky jsme jen dávali pozor, aby nebyla moc na slunci.

Co bylo skutečně uchvacující, byly západy slunce. Asi jsem na to lehce ujetá. Východy slunce nestíhám, protože (díky bohu) máme spící děti, a tak je za žádnou cenu nechceme rušit a všichni raději spíme, co to jde. Každopádně ty výhledy byly skvělý. Téměř vždy mi to vyšlo, že děti usnuly, šla jsem si zaběhat a cestou jsem se kochala tou krásou. Jediná nevýhoda byla, že jsem musela většinou běhat po silnici, což pro mě není až taková zábava a po setmění je to navíc i lehce nebezpečný.

Tím, že v okolí nebyl žádný obchod, do kterého bychom mohli chodit nakupovat, dost jsme si oblíbili malý rodinný bar, který byl kousek pěšky. Prakticky nebyl den, kdy bychom se tam nezastavili na něco ke sváče ať už to byl čerstvý croissant, káva, nanuk a nebo plnohodnotné jídlo. Postupem času už jsme se i my staly součástí této rodiny.