Kam: Slovinsko – Piran
Termín: 3.-21.6.2020
Vzdálenost: 750km
Né, že bychom hned pár dní po otevření hranic byli tak nedočkaví po cestování, tentokrát nás k tomu vedly ty nejlepší úmysly. Nechci se rozepisovat o Matějově nemoci. Zkrátka po 5 týdnech braní antibiotik a 2 transfuzích imunoglobulinu, jsme nepozorovali žádné zlepšení. Silná alergie na pyly stromů tomu také moc nepomáhala. K tomu, že víme, že může být líp, nás vedl fakt, že v Norsku byl Matěj velkou část roku téměř bez skvrnky atopáku. Takže, než podstupovat plánovanou imuno supresi rozhodli jsme se ho zkusit vyléčit u moře.
O tom, že moře má blahodárné účinky téměř na vše, už se každý z nás měl možnost sám přesvědčit. Takže bylo jasno. Imuno suprese může počkat. V ideálním případě to nebude zapotřebí vůbec.
Rozhodli jsme se odjet do Slovinska. Do poslední chvíle to sice bylo napínavé, protože ve chvíli, kdy jsme se definitivně rozhodli, Slovinsko opět uzavřelo své hranice. Ale osud tomu asi chtěl, že těsně před odjezdem je opět otevřelo a navíc bez povinných testů na Covid-19/či karantény po zpáteční cestě. Každopádně Slovinsko mělo pro nás nejbližší moře, a tak jsme začali hledat parťáky, abychom tam nebyli celou dobu sami.
Nevýhoda tohoto termínu je ta, že od 1.6. nám táta nastupuje do nové práce a úplně se nehodilo, aby si s námi vzal 3 týdny dovolené. Museli jsme to tedy vymyslet tak, abych tam nebyla sama. Bylo to hodně dramatické a posádka se v průběhu hned několikrát různě změnila, ale všechno dopadlo výborně.
- týden – ségra s Jáchymkem
- týden – kolegyně Peťa s kamarádkou Lenkou a stále i ségra s Jáchymkem
- týden – pár dní sama a pak příjezd táty, babičky a dědy
- týden – pár dní společně a pak já a Petr odjezd do ČR
- týden – děda s babičkou a Matěj
Den 1 – Odjezd
Odjezd jsme si naplánovaly na noc kolem 22:00. Tak, abychom do Piranu přijely mezi 8-9 ranní a zároveň úmyslně přes noc, aby děti spaly a nemusely jsme pro ně řešit zábavu.
Měla jsem plán, že přes den se hezky vyspím a večer to zvládnu v pohodě odřídit celé. Do poslední chvíle to totiž vypadalo, že pojedu s Matějem v autě sama. Den před odjezdem mi zavolala ségra Lenka, kdyže to teda jedu, že má z práce nařízenou dovolenou do 15.6. Rychle jsem domluvila s Peťou, že je pak odvezou nazpět a celé to krásně do sebe zapadlo jako puzzle.
V průběhu dne jsem ušmudlila asi 2 hodiny spaní a to mi vždy trvalo dlouho než jsem usnula. Ale lepší než nic, protože mi to asi opravdu pomohlo. Cestu jsem odřídila celou jen s pár zastávkami bez výpomoci redbullu.
Děcka nám krásně spinkala a my jsme měly na jízdu klid. V noci byly dálnice prázdné a na hranicích po nás nikdo nic nechtěl. V ČR nám zamávali na rozloučenou a v Rakousku nikdo ani nebyl.
Když jsem přejely hranice Slovinska, už bylo světlo. Po cestě jsme míjeli vyhlášené jezero Bled, kde jsme se zastavily. Bohužel jen na krátkou chvíli, ale v plánu jsme měly tady nějaký čas posedět a odpočinout si, jenže se nám probudil nedospalej Matěj a začal nadávat, takže jsme zase jely a navíc stejně začalo děsivě pršet.
Podle plánu jsme do Piranu přijely v 8:30. Hned co jsme se ubytovaly v apartmánu přímo v centru městečka, jsme vyrazily jíst. Měla jsem po cestě hrozný hlad a chtěla jsem, aby nám někdo uvařil a nemusely jsme to dělat my. Jídlo nebylo až tak dobrý, ale stejně jsem za něj byla vděčná. Děti byly plný energie a tak se tam neustále honily před restaurací.
Jde vidět, že tu mají aktuálně o turisty dost nouzi, protože číšník přinesl vlastní mobil, aby dětem udělal hotspot a zkrátil jim čekání na pizzu a když pak viděl, že je mi zima, neváhal a přinesl mi vlastí mikinu. Tu jsem tedy odmítla, protože už mi to přišlo moc vlezlé, ale hned poté se vytasil s dekami, které mezitím bůhvíkde našel.
Situace je tu teď podobná jako v ČR. Lidi mohou na ulici chodit bez roušky, ale pokud jdou někam dovnitř nebo cestují veřejnou dopravou, musejí mít přes pusu roušku. Zatím jsme viděly, že se to dodržuje pouze v autobuse.
Odpoledne jsme pak padly za vlast a šly všichni spát. Byly jsme utahaný po cestě a venku stále ještě probíhala průtrž mračen, což mě osobně přišlo vhod.
Den 2
Ráno, když jsme se vzbudili, venku to vypadlo, že bude celý den hnusně, vzaly jsme si pláštěnky a vyrazily jsme do přístavu. Nakonec nebyla až taková zima. V průběhu cesty jsme všechny bundy sundaly a dokonce jsme se byly už trochu ocákat v moři. Od doby, co jsme se vrátily zpět do apartmánu už krásně svítilo až do večera slunce.
Tentokrát jsme si šly uvařit domů. Sehnala jsem v krámě místní čevabčiči a šly jsme si ho udělat.
Po dopoledním spánku jsme na terasu připravily bazének, kde si děti vydržely hrát asi 2 hodiny. Nutno dodat, že výhled z terasy máme více než lukrativní.
Večer jsme si ještě vyrazili do města na procházku. Přímo nad námi na kopci se nachází St. George’s Parish Church odkud je krásný výhled na celé město.
Vrátily jsme a už bylo po deváté večer. Matěj usnul jako do vody hozenej. Bohužel noc nebyla až tak slavná, protože v noci měl nějaký záchvat vzteku, kdy mi nadával ať odejdu z postele, že mě tam nechce. Bylo to docela těžký, protože jsem neměla jít kam jinam spát. Takže jsem ho nechala asi půl hodiny plakat. Bohužel jsme se nikdo nevyspali. Ani on ve výsledku ne. Jenže on má tu výhodu, že to pak dospí přes den na rozdíl od nás.
Den 3 – Pláž Portorož
Tento den mělo být nejlepší počasí. Naplánovaly jsme si tedy výlet autobusem do vedlejšího městečka Portorož. Malá vsuvka, na toto místo jsme spolu s Petrem jeli na svoji první dovolenou. Tenkrát jsme ještě neměli peníze, a tak jsme spali v autě. Byla velká zima a my jsme si s sebou nesbalili ani mikinu, takže jsme se museli trochu opít, abychom vůbec usnuly. Ale pomohlo to. Ráno jsme se pak dospali na slunci.
Do Portorože jezdí autobus, cesta trvá cca 6 minut. Pak jsme šli kousek pěšky. Písečnou pláž jsem si představovala trochu jinak, ale bohužel umělá pláž vypadající jako přírodní asi jen tak vytvořit nejde. Nicméně se to tam klukům líbilo.
Při cestě zpět jsme se rozdělily. Já s Matějem jsem jela napřed, protože ho moře do ekzému pálilo a Lenďa s Jáchymkem zůstaly. Škoda, že nás nenapadlo předat si klíče. To jsem bohužel zjistila až před apartmánem. Matěj už byl utahanej, a tak jsme zapadly do kavárny a tam jsme si mezitím udělaly hostinu. Matěj dostal croissant a zmrzku, máma si dala škeble a kafe.
Pokud jde o hodnocení škeblí, tak stále vede Portugalsko. Nejlepší škeble ever! Tyto nebyly špatné, ale příště už bych si je nedala a nebo zkusila jinou restauraci.
Odpoledne jsme si konečně vyšly nad město na hradby. Když jsme tam vylezly, oznámili nám, že právě zavírají. Otevřeno bylo pouze do 18:00. To je pech. Cestou dolů jsem honila Matěje, protože mi nadšený zdrhnul. Když jsem ho dohonila obdařilo mě místo překrásným pohledem dolů na město.
Den 4 – Příjezd holek Peťy a Lenky
Dopoledne jsme opět vyrazili do Portorože. Tentokrát mi Matěj vynadal asi po 5 minutách, že tam nechce být. Takže úplně zbytečná cesta. Byla neděle a zapomněli jsme, že je tu všude zavřeno. To bylo blbý, protože jsem plánovala, že holkám po cestě připravím nějakou hostinu. No co, museli jsme jít do restaurace no.
Holky dorazily nějak kolem oběda. Cestu měly naprosto bez škobrtnutí, takže přijely dokonce dříve než jsme je očekávaly. Ještěže byly vybavený pivem z ČR a nemuseli jsme ztrácet čas. Rovnou jsme se šli vyvalit na terasu na sluníčko. Oběd si přivezly taky vlastní….Hospodyňka moc dobrá evidentně nejsem a plánovač už vůbec ne.
Na večeři jsme si vybraly restauraci Pavel, kde jsme se všichni dosyta nafutrovaly a připily na zahájení společné dovolené.
Aby nám vytrávilo zašly jsme ještě na procházku ke kostelu. Tam jsme potkaly jediného turistu, který byl shodou okolností čech. Bohužel žádná z mých nezadaných kamarádek ho nechtěla. Tak jsme si na něj vzaly číslo, že se mu ozveme až půjdeme do hospody a už jsme se mu nikdy neozvaly. Chudák kluk no.
Den 5 – Výlet do Postojné jeskyně
Tento den mělo být zase deštivo. Využili jsme toho vyrazily jsme dopoledne směr Postojna. Peťa s Leňou zůstaly v Piranu, protože jedna už tam byla a druhá byla v jiné jeskyni a tolik netoužila videt zrovna tuto. Takže jsme jely já se ségrou a s dětmi.
Vyrazily jsme kolem 10. Docela nám trvalo než jsme se vyprdelily z domu a navíc na parkoviště v Piranu se musí popojíždět autobusem. Do postojné jsme dorazily kolem 11:15. Když jsem šla koupit vstupenky, tak mi paní za přepážkou oznámila, že v důsledku slabé návštěvnosti je další prohlídka až v 16:00. To se mi protočily panenky v tu chvíli. Předchozí prohlídku jsme minuly pouze o 15 minut. Teď nám zbývalo do další prohlídky krásných 5 hodinek času s dětmi v deštivém počasí a nebo to otočit a jet s prázdnou domů.
Chvilku jsem přemýšlela, že to fakt otočíme a pojedeme, ale strávit zpátky zase hodinu na cestě úplně zbytečně není můj styl, takže jsme zůstaly. Zašli jsme si do restaurace na sendvič a kafe. Byly u toho prolejzačky a slezly se tam i ostatní děti, takže asi 2 hodiny jsme si odbyly tady.
Asi půl hoďky jízdy od nás byl Predjamský hrad. Pohádkový hrad obklopený skalou. Na zabití času super. Nakonec to bylo velké překvapení. Fakt krásný hrad. Dovnitř jsme bohužel nešly. Návštěva hradu s Matesem je něco jako dobrovolná kolenoskopie. Udělaly jsme si tam aspoň další pauzu a zabili další čas.
Pak jsme ještě nějak zabíjely čas nakupováním v supermarketu a kupováním nového oblečení pro promáchané děti a najdnou jsme stáli před jeskyní a už čekaly až nás pustí dovnitř. Dost mě překvapilo, že měli guide i v češtině. Slovinský průvodce projevil pochopení a říkal, že je taky radostí bez sebe, když někam přijede a je tam slovinština.
Další vsuvka: Se ségrou jsme se shodli, že jsme v Postojné jeskyni už jednou byly. Bohužel já jsem si toho tolik nepamatovala, protože jsem byla o něco starší než je Matěj teď. Maminka nám to pak současně potvrdila.
Jeskyně byla úchvatná. Patří k největším v Evropě. Je neuvěřitelné, co je schopno se utvořit po kapičkách vody za miliony let. Úvodní část je asi 20 minut projížďka vláčkem a pak se jde 1,5 km pěšky a nazpět opět 20 minut vláčkem.
Matěj byl hodně unavenej, protože nestihl svůj denní spánek, ale zvládl to i s Jájou na jedničku.
Při cestě zpět obě děti spaly téměř po vyjetí.
Den 6 – Koupačka v Piranu
Další den jsme se jen tak poflakovali po Piranu. Holky nám zašly ukázat svoji již oblíbenou kavárnu, kde trávily předchozí den.
Vesměs se tento ten toho moc neudálo, jen jsme se koupali v moři, trajdali po městě a žvanily. V této době byl Piran ještě stále prázdný. Po turistech ani vidu ani slechu. Pro dovolenou naprosto ideální.
Den 7 – Izola
Tento den jsme si jeli trochu zpestřit do jedné ze sousedních vesniček jménem Izola. Oproti Piranu už není taková historická a jde vidět, že tu bydlí více místních lidí. Byly tu parky pro děti, promenáda kolem moře. V přístavu bylo i výrazně více lodí.
Při cestě kolem pobřeží jsme to pět zakempovaly v hospodě na drink. Vybraly jsme aspoň takovou, která měla hned u sebe dětský parčík, aby bylo víc klidu a pohody.
Při cestě zpět jsme objevily naprosto senzační zmrzlinárnu. Udělala jsem výjimku a koupila jsem jednu zmrzlinu Matějovi a jednu sobě (obvykle máme 1 dohromady a téměř celou ji sní Matěj). Nicméně tentokrát to bylo jiné. Matěj neměl chuť a já jsem musela sníst obě zmrzliny. Téměř jsem nestíhala lízat, aby mi to neteklo po rukách a ve výsledku jsem sežrala asi půl kila zmrzliny :).
Večer byl krásný západ slunce.
Den 8 – Konečně na hradby
Tento den jsme se krom standardní koupačky v moři konečně dostaly na hradby.
Už zase jsme ale přišly asi čtvrt hodiny před zavíračkou. Paní za kasou už neměla chuť otevírat již spočítanou kasu a tak nás pustila zadarmo namísto standardních 2,5 Eur na osobu. Vzhledem k tomu, že začalo pršet jsme byly docela dost rádi, že jsme neplatily a raději jsme ušetřená éčka šly utratit za kávu do centra
Den 9 – Solné plantáže
Tentokrát už jsme se jako chytré ženy podívaly na internet, jak má naše další vybraná atrakce otevírací dobu, abychom tam nejezdily zbytečně. Chtěly jsme se podívat do Sečovlejské soline. Bohužel to byl tak rozlehlý park, že pešky s dětmi jsme to vyhodnotily jako naprosto nemožné. Většina lidí tam vjížděla na kole. To už mi smysl dávalo.
Já jsem si tam zakoupila 50kg mořské soli do koupele pro Matěje domů do vany. Rozhodli jsme se mu s tátou po návratu vytvořit vlastní moře doma ve vaně.
Vzhledem k tomu, že to byl předvečer odjezdu vlastně všech krom mě a Matěje, zašly jsme si večer na rozlučkovou večeři. Bylo vidět, že byl víkend, protože téměř všechny na TripAdvisoru vyhlášené restaurace byly narvané. Nakonec jsme zašly do restaurace Verdi, která byla nedaleko našeho bytu. Krom toho, že vše trvalo 100 let, to bylo vynikající.
Den 10 – Poslední společný den
Když jsme seděly ještě společně na terase, vyfotila jsem si výhled na sousední střechy. Přijde mi to hrozně hezký a v ten okamžik současně smutný, protože to bylo naposledy, co jsme byly všichni společně.
Než jsme se s Matějem nadály, najednou jsme seděli na terase sami. Chvilku to vypadalo, že na náš facebookový inzerát jsme chytily další návštěvu, a to Hanku z Crudalach s Maggie, ale bohužel to ztroskotalo na tom, že Maggie ještě nemá pas ani občanku. Takže jsme nakonec fakt zůstaly sami :(.
Den 11 – První den o samotě
Tento den byl zvlášť oživený tím, že jsme navečer na pláži před barem potakali sympatický pár z Prahy. Petr z Dájou nám dělali společnost tak nejak každý večer, když jsme se potkali u moře. Díky Petrovi se Matěj trochu více seznámil s mořem a opravdu se začal pořádně léčit.
Petr sám je vyléčený silný atopik a stejně tak i jeho děti. Pokusil se mi tedy předat něco ze svého vědění a zároveň mi dal kontakt na jeho homeopata, který prý umí zázraky a ať to zkusím i přesto, že této léčbě tolik nevěřím.
Po pravdě už jsme toho vyzkoušeli tolik, že je mi vlastně jedno do jakých dveří vlezu příště, takže jsem si kontakt uložila a objednala jsem nás na návštěvu.
Díky Petrovi a Dáje nám část týdne než nám dorazil táta, babička a děda dost utekla.
Den 12 – Den 15 – koupačka a poctivé léčení
Tyto dny probíhaly tak nejak dost stejně. Moc jsme nikam necestovali. Vždy jsme si zašly dopoledne k moři, pak odpočinout domů přes největší vedro a večer zase k moři a na procházku.
Nasdílím pouze nějaké fotky z překrásných večerů.
Pokud by nad Piranem někdo přemýšlel, určitě dopouručuji navštívit při cestě do Slovinska. Asi to není vhodné na tak takto dlouhou dobu jako jsme my, ale za pár dní to určitě stojí.
Den 16 – Příjezd rodiny
Konečně je tu den D. Konečně jsme se dočkaly příjezdu rodiny. Matěj už se na tátu moc těšil. Přijeli kolem 6 ráno. Nechala jsem Matěje spát a šla jsem jim naproti k autu. Všichni byli hrozně unavený po nočním přejezdu. Bohužel, jakmile Matěj zahlédl tátu vedle sebe na posteli, byl tak nadšený, že už nemohl usnout a tátu samozřejmě taky nenechal. Táta měl od 8 ráno nějaký pracovní call a neměl možnost si vůbec odpočinout.
Vyrazily jsme jim ukázat Piran. Táta Matěje překvapil darem ve formě terénní tříkolky, která má vzadu pro rodiče ovládací tyč, aby nám chlapec nemohl ujíždět kam se mu zachce, jak má ve zvyku. Nevýhoda je, že ještě moc nedosáhne na šlapky, takže se nechal spíše tlačit.
Den 17 – Den 18
Tyto dva dny jsme trávili primárně u moře ve snaze co nejvíc koupat Matěje, už se mu to zlepšilo natolik, že ho to tolik nepálilo, ale jedním násilným koupáním jsme mu udělali fobii z vody a pokaždé z toho měl hrůzu a nechtěl tam.
Večer už jsme se museli balit, protože nás čekalo stěhování se do nového apartmánu, kde pak rodiče zůstanou s Matějem následujících 14 dní.
Den 19
Stěhování jsme zvládli velmi dobře. Vše klaplo tak, jak mělo. Nový apartmán byl hned nad super oblázkovou pláží, ale pro změnu k němu vedlo 134 schodů, což byl pro Matěje vždy oříšek. Ale téměř pokaždé to vyšlapal chlapec sám.
Apartmán byl naprosto famózní s obrovskou terasou. Klidně by se do něj vešly až 3 rodiny, protože měl 3 oddělené ložnice.
Aby si Matěj opět zvykl na slanou vodu, nosili jsme mu poctivě pet lahve s mořskou vodou a lili je do bazénku, kde si hrál. Bylo potřeba, aby si kůži namáčel i ve chvílích, kdy se mu nechtělo.
Den 20 – Den 21
Následující dva dny jsme tam s Petrem ještě zůstali, aby si Matěj na babičku a dědu zvykl a nebyl to pro nej šok až zmizíme. Snažili jsme se ho připravovat na fakt, že odjedeme, ale jestli to správně pochopil to bůh ví.
Posledních pár záběrů na Piran než jsme odjeli domů.
Den 22 – Den 32
Tyto dny už trávil Matěj ve Slovinsku sám a byl hodně statečnej. Krom předposledního dne si ani jednou nestěžoval, že mu chybíme.
My jsme si s tátou hezky odpočali v Praze, chodili po restauracích, koukali na filmy a navštěvovali kamarády 🙂
Dovolím si malou fotogalerii toho, jak Matěj rád a pestře papá :). Je to náš kluk, však se nazapře.
Po pár dnech už se nám po něm hodně stýskalo. Je pravda, že jsme nebřečeli, ale rozplývali jsme se nad fotkami, které nám babička s dědou posílali.
Závěrem dopisu bych chtěla říct, že mise byla velmi úspěšná. Matěj se po 5 týdnech vrátil naprosto bez (téměř) jakékoliv známky infekce či samotného atopáku.
