Po dobu, co žijeme v Norsku, jsem si uvědomila jednu věc, a to, jak důležité je v životě ženy, mít kolem sebe dobré kamarádky. Sice trávím spoustu času v kolektivu žen, ale žádná z nich není tak dobrá kamarádka, jako kamarádky, které mám v ČR.
Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak je to dobré hlavně pro mého muže. To on nejvíc ocení, když se vrátím domů a nemám chuť už nic říct, protože jsem všechno podstatné i nepodstatné řekla.
Naše trojice Megin je tu už od nepaměti, ale jak tomu osud chtěl, všechny jsme se najednou ocitly v jiné části Evropy.
- Megina 1 – Michaela Pušová
- Megina 2 – Markéta Irová
- Megina 3 – Já
Navíc, už máme každá děti, a tak není snadné se potkat. Vymýšlely jsme plán, jak bychom někam společně vyrazily. Nebylo fajn pouze a sobecky pro nás tři, ale zároveň i pro naše nejmladší děti, které jsou ve stejném věku a mohou si pohromadě hrát. Teď vlastně tak trochu lžu, samozřejmě, že jde hlavně o nás tři a o to, abychom mohli poklábosit.
Dámská jízda se začala plánovat a není to náhoda, že jsme se rozhodly zajet navštívit Mářu do Mnichova. Lehce zavzpomínat na staré časy, kde jsme se tam už sešly jako bezdětná a svobodná děvčata. Možná vlastně některá né úplně svobodná, ale to není podstatné. Prostě zase spolu!
2.5.2019
V předvečer odjezdu jsme byly všechny lehce vystrašené. Všechny předpovědi počasí nám vesele hlásily, že celé 3 dny bude nepřetržitě pršet. To malinko kazí naši idylickou představu o válení se v bikinách u jezera.
Po krátké konzultaci jsme se nakonec rozhodly, že když už jsme to naplánovali, tak pojedeme ať už bude jakkoliv. Vzhledem k tomu, jak často předpovědi poslední dobou vycházejí, je možné, že se to ještě změní.
3.5.2019
Den odjedu. Sraz v 10:00 v Roztokách. Peťánka jsme ráno vyhnala na vlak, protože dvě Meginy se dvěma dětmi a dvěma kočárky a hromadou harampádí musejí mít velké auto, aby se vešly. Sic to papká víc, ale za to pohodlnější cesta.
11:00 po přebalení prdelek (myslím těch dětských) a rychlém nafutrování se jídlem, konečně vyrážíme. Jako schopná žena jsem před odjezdem zvládla vyměnit pneumatiky, natankovat, dolít vodu do ostřikovačů a vyčistit auto, abych se nemusela stydět za to, jak uvnitř vypadá.
Asi po 5 km jízdy bylo jasné, že auto jsem čistit nemusela. Děti zvládly vysypat snad všechny sušenky, které jsme měly sbalené na cestu. Ale co je pozitivnější, dříve než jsme stihly najet na dálnici směr Plzeň, obě děti spokojeně spinkaly.
Čekala nás krásná 5 hodinová jízda. Výhodou cestování s kamarádkou je, že vám nikdy nedojdou slova a ani se žádná z nás nepřepíná při poslouchání té druhé na autopilota, tak jako naši drazí mužové. Petr je v tom přeborník.
Plánovaná zastávka v Regensburgu se změnila na pouhopouhou zastávku na pumpě. Představa, že budeme sjíždět do centra města, hledat tam parkování a pak nějaký park, kde by se děti protáhli, by znamenala zdržení o další jeden a půl hodiny.
Pumpa ale nakonec předčila naše očekávání. Krom kavárny, kterou jsem nutně potřebovala, měla i zahrádku s dětským parkem, kde jsme si i pohrály. Takže i děti byly spokojené.
Do cíle už nám zbývala necelá hodinka jízdy. Díky bohu. Peppa pig byla na tabletu opět ready a děti na chvíli zabavila. Poslední minuty jízdy už to zachraňovala Míša, která děti jednoho po druhém uklidňovala, že už tam brzy budeme.
Musíme uznat ve prospěch Markétky, že si vybrali baráček na strategicky vhodném místě. Na prvním sjezdu na Mnichov a díky tomu jsme se mohly vyhnout městské zácpě.
Končeně jsme přijely. Proběhlo šťastné přivítání a děti se začaly seznamovat v neznámém prostředí. Někteří, třeba můj Matěj, to tam zvládl naprosto parádně rozkňučet. Nemohla jsem si ani odskočit na záchod aniž by nezačal plakat v domnění, že jsem odešla jednou provždy pryč.
Ještěže nám Mářa připravila tak dobré curry. Jídlo totiž vždycky všechno zachrání. Plus tedy ještě ten alkohol, kterým jsme to hned odpálily. Po pár minutách společného žvanění jsme načaly první lahev šampaňského. Jak můžete vidět na fotce, vypadá to, že v Mnichově se dá (na rozdíl od Osla) pít i v přítomnosti dětí.
Chvilku jsme se bály, že děti nebudou dostatečně unavené, aby šly brzy spát. Ale tak nějak se tím neustálým chozením po bytě vyčerpaly a s osmou hodinou večerní se nám je podařilo uložit do hajan. A shodou okolností byla vychlazená i ta basa piv, kterou hospodyňka Mářa měla připravenou. Trochu zvláštní pro dámskou párty, říkala jsem si. Čekala jsem drinky s paraplíčkem a ono opravdu jako za starých časů, hezky basa lahváčů. Nicméně na neutralizaci po víně je to prý ideální. Takže SKOL!
4.5.2019
Nebudu vyprávět o tom, jaká byla noc. Jaká by asi tak mohla být, když se děti paralelně budily v jednotlivých pokojích. Ale musím uznat, že to nebylo tak hrozné, na to, že děti spaly v jiném prostředí. Vlastně v tom byla určitá výhoda. Nevím jak ostatní, ale Matěj hned po probuzení nadšeně objevoval dětský pokojík a hrál si s auťákama a tím pádem jsem já mohla ještě hodinku pochrupovat.
Velké překvapení našeho výletu bylo, že ranní obloha nebyla tak odporná, jak hlásila předpověď počasí. Nasnídali jsme se a začaly balit věci k vodě. Abych byla přesnější, tak k vodě myslím samozřejmě k jezeru, ale hlavně na déšť.
Volvo má tu výhodu, že se tam toho hodně vejde. Kdybychom s sebou nepotřebovaly 3 kočárky, tak se do auta vejdeme všichni, ale takhle jsme to vzaly raději na 2 tahy.
Hned po vystoupení z auta jsme utíkaly nadšeně na pláž. Jak můžete vidět, tak rovnou s mobilem v ruce a udělaly jsme trochu těch kočičích selfies, dokud jsme krásné a svěží. Nejen my, ale i naše děti byly šťastné. Tedy do chvíle, než začaly utíkat střemhlav do vody a my jsme jim to zakázaly a odtáhly je pryč. To řvaly. Naštěstí pár set metrů od toho byly prolejzačky a tím jsme jim to maličko vynahradily.
No a pak přišel ten okamžik. Ten, na který čekají všechny matky celý den. Když jde dítě přes den spát. Naházely jsme ty naše opičky do kočárků a během 10 minut byl všude klid. Konečně! Směřovali jsme to tedy rovnou k Biergarten, u které jsme tiše doufaly, že bude otevřená. Nebyla, ale radler nám dali s sebou ven. Dokonce s námi i pan číšník trochu zalaškoval česky. Jak roztomilé.
Chvílemi dokonce ani nebyla kosa. Dokonalý okamžik, který velmi rychle zkazil opět Mates, protože se vzbudil hrozně brzy. Možná tak trochu mojí vinou. Mám dojem, že mu byla krapítek zima :(.
Vrátily jsme se zase k autu. Naložíme děti a holt si pohrají pak zase doma. Venku už totiž foukal vítr a začínalo čím dál tím více pršet. Vypadá to, že nám slunce přálo pouze na pár hodinek a pak se rozhodlo následovat předpověď počasí.
No co, stejně byl čas oběda. A my jíme rády. Navíc nás čekaly špagety Carbonara v podání Meginy Pušové, takže bylo na co se těšit. No a pak už jen přečkat asi 4 hodinky času než děti půjdou znovu spinkat a my budeme mít trochu toho volného času.
Ale zvládly jsme to. A ani to nebolelo. Děti si na sebe už zvykly, takže si začaly hrát. To je vždycky pozitivní! Dokonce se společně i hezky vykoupaly.
Konečně měly maminky klídek. Náš poslední večer. Z Osla jsem přivezla nějaké pleťové masky. Většina žen vypadá na fotkách s pleťovou maskou roztomile, ale ta naše….jak bych to řekla. Kdyby se nahrával 4. díl pána prstenů, tak roli v komparzu ke skřetům bychom určitě dostaly a možná bychom aspirovaly k hlavním postavám.
Bohužel jsme byly tak vyčerpané, že jsme šly spát už asi ve 23:00, díky Míše dostatečně zneutralizované. Teď už to víme, po pití vína jedině pivo. Kdo by to byl řekl.
5.5.2019
Uteklo to jako voda a už opět odjíždíme. Děti nás potěšily tím, že vstávaly v krásných 5:30 ráno. Nevím, jak holky, ale já na to zrovna moc zvyklá nejsem. Takže ráno jsem vypadala (i po pleťové masce) jako zombík, který měl před sebou 5 hodin řízení.
I přes zamračené počasí jsme před odjezdem ještě vyrazily ven. Když už měly být unavené, tak ať jsou aspoň pořádně.
Cesta zpátky nakonec byla ještě lepší než cesta do Mnichova. Se často nestává. Celou ji jak Matěj, tak i Julča prospaly. Nevzbudili se ani, když jsme stavěly na tankování. Jsou to děcka šikovný.
Krom pauzy na odskočení a tankování jsme nestavěly a zvládly jsme to do Prahy na jeden zátah. Zrovna pomalu jsme nejely, to je pravda, ale byly jsme brzy doma a děti to zvládly naprosto v pohodě. Uff.
Tak kam příště?