Mallorca s dětmi 2024
Úvod
A zase je všechno jinak. Po návratu ze Španělska jsme se s Petrem na dva dny zastavili v Provence a oba jsme se shodli na tom, že je to místo, kde bychom chtěli zestárnout. Cesta domů byla dlouhá, a tak jsem měla spoustu času na googlení. Zjistila jsem, že květnové svátky jsou za rohem a že by byla chyba toho nevyužít. Obvzláště, když už bylo jasné, že Petr bude měnit práci a od června už pak nebude mít moc příležitost s námi na dva týdny někam vyrazit. Takže termín byl jasně daný. Vzpomněli jsme si na senzační kempy Huttopia, které jsou rozeseté po celé Francii a do detailu jsme vše naplánovali. Rozhodli jsme se, že tím, že květen je stále mimo sezónu, tak ubytování radši nebudeme dopředu platit a počkáme do poslední chvíle. Vždy se totiž něco stane a se dvěma dětmi už fakt nevíte, co může nastat. Průběžně jsme s blížícím se termínem sledovali, zda se nám nějak závratně nemění cena. Dva týdny před odjezdem se stalo, že jsem nakonec změnila práci i já. Hned při pohovoru jsem narovinu avizovala, že bych dovolenou velice nerada rušila a zda by mě vzali i s tím, že po dvou týdnech v práci na další dva týdny zmizím. Měla jsem kliku, že mě v čsob nenutili dovolenou rušit. Naoplátku jsem se snažila vzdáleně nějaké věci vyřešit, aby toho moc nespadlo na mé nové kolegy. No, abych se dostala k jádru věci. Týden před odjezdem jsme sledovali předpověď počasí a ačkoliv by se mohlo zdát, že v Provence prakticky nikdy neprší, tak nás čekalo 10 dní hustého deště. Stále jsme v napětí čekali, jak se situace vyvine, ale nic se nelepšilo. Den před odjezdem jsme se dohodli s kamarádkou, že se s dětmi potkáme na roztockém blešáku a říkala jsem jí své pocity a obavy, že bude přšet téměř všude v Evropě a že potřebujeme odjet v pondělí, protože se zase potřebujeme kvůli koupi chaty v Pekle vrátit dříve. Odlety v pondělí měly pouze Egypt, Mallorca, Malaga, Barcelona a Turecko. Egypt není destinace, kam bychom cílili. Především pro to, že to není ideální místo na běhání a na ježdění na kole. No a ze Španělska jsme se právě vrátili. Takže z možností byla pouze Mallorca a Turecko. Turecko jsme zase nechěli z politických důvodů, protože nechceme podporovat Erdogana :). Nicméně Mallorca též ukazovala špatné počasí. Každopádně Míša otevřela aplikaci na počasí a říká mi, že na Mallorce bude určitě hezky, že jí počasí říká „slunečno“. Moje počasí sice říkalo něco jiného, ale když jsem přišla domu na oběd, zrovna volala paní z Invie a řekla jsem kupuju. Last minute se mezi tím stál ultra last minutem a zájezd se nám ještě výrazně zlevnil, takže nebylo na co čekat a výlete na Mallorcu, here we come.
Co jsme měly v plánu? Plány jsme vlastně žádné neměli. Chtěli jsme, aby si to užily především děti a my, že se budeme střídat při sportu. Nicméně měli jsme nějaké doporučení od Míši:
- Pollenca
- Alcudía
- Formentor
- Sóller
- Valldemossa
- Deia
- Palma
Souhrnné video z výletu
Cesta
Od Mallorcy jsme neměli žádné velké očekávání. Na last minutes obvykle nejezdíme. Mentálně jsme byli nalazeni na Francii. Ráno jsme vyrazili na letiště. Odlétali jsme v 10:30, takže žádné brzské vstávání. Bohužel v nejhorší čas 8:30 jsem ještě z práce měla naplánovaný call, který jsem nechtěla rušit. Nicméně to byl zrovna čas, kdy jsme se měli odbavit. Takže to tam řešil Petr s dětmi a já jsem stála opodál s notebookem položeným na přepážce a diskutovala jsme nad něčím v práci. Díky bohu, všechno to vlastně bylo v dost pohodové atmosféře. Byli jsme s Petrem naladěni tak, že si nenecháme nic zkazit. Nervy s koupí Pekla a prodejem Bezděkova nás v posledních týdnech úplně vyčerpaly a řekli jsme si, že si to fakt užijeme a nebudeme se na nic ohlížet. Děti byly též v super náladě, protože byly natěšené na letadlo.
Snídani jsme si dali v salónku, kde jsme oba svoji pracovní část ukončili a začali se soustředit na to, že budeme mít konečně volno. Let byl úplně v pohodě. Výhoda Mallorcy je to, že to tam letí pouze 2h. Takže než si sednete, tak za chvíli vystupujete. Na letišti jsme měli zajištěn transport autobusem k hotelu. To, se přiznám, bylo trochu zdlouhavý. Čekali jsme asi hodinu, než se autobus naplní, a pak to bylo cca 30 min jízdy a dalších 15 min trvalo než nás dovezli až k našemu hotelu. Po příjezdu na nás rovnou čekala bufet svačinka. Pak jsme vyrazili k moři. To jsme měli asi 10 minut pěšky. Foukalo a pršelo. Mikiny jsme si nevzali, protože jsme koupáci. Ale šlo to. Podle předpovědi mělo byt 1. a 2. den ještě ošklivo, ale pak už slunce. Na druhou stranu se docela příjemně běhalo. Na sport ideální počasí.
Večerní bufet nás přesvědčil, že ten all inclusive nebude až tak špatná volba. Jídlo jsme totiž měli naprosto delikátní. Oproti všem těm Egyptům, které jsem zažila, bylo tohle fakt skvělý. I pro nás dočasné vegetariány, toho bylo tolik na výběr. Po večeři jsme zjistili, že nastává dětská diskotéka. Oba jsme s Petrem protočili oči. Představa toho, že budeme sedět na dětské diskotéce a nedej bože i tančit, byla děsivá. Ale co byste pro své děti neudělali, že? Matěj byl nadšený. Ještě teď, co jsme už doma, si stále zpívá …
Alcudía
Alcudía je krásné město, které leží na severu ostrova. Od nás bylo vzdáleno asi 15-20 minut jízdy autobusem. Ranní počasí nebylo zrovna ideální. Petr se rozhodl jít běhat a vymysleli jsme, že by mohl běžet právě do Alcudía a my s dětmi, tam dorazíme autobusem. Společně si tam dáme procházku, a pak zase pojedeme zpět. Odpoledne se mělo počasí už zlepšit. Nicméně už cestou na autobus bylo jasné, že déšť jen tak neustane. První zastávka mířila rovnou do Intersparu, kde jsme si koupili pláštěnky. Teplé oblečení jsme klasicky neměli, takže bylo důležité, aby nám nepromokly mikiny, nic jiného jsme neměli. Jako vždy jsme přijeli na koupáky. I přesto, že nárok jsme měli na 4 kufry, cestovali jsme s jedním, ale za cenu toho, že nám půlka věcí chyběla. Už s tím nějak umíme žít…
Až zpětně, jsme od kamarádů zjistili, že Alcudía je na Mallorce ideální destinací, protože Platja de Muro je pláž, která měří asi 8 km a patří k nejhezčím jak pro lidi, co se jezdí opalovat, tak pro cyklisty a běžce, kterých je tu milion. Samotné město je bývalým hlavním městem celé Mallorky. Centrum je protkané sítí malebných uliček, plné kaváren, restaurací a prodejen místní výroby.
My jsme se tu prošli a dali si výbornou zmrzlinu. Vzhledem k počasí to nebylo na dlouho, a pak jsme se zase vraceli k nám.
Po obědě byl můj čas. Dohodli jsme se, že když s sebou nemáme nikoho na hlídání, rozdělíme si den na dvě půlky. Půl dne bude jeden rodič hlídat a druhý bude moci sportovat a užívat si pohodu, tak jak bude chtít. Já jsem vyrazila běhat do národního parku s’Albufera. Jedná se o přírodní chráněný park plný ptactva, které žije podél kanálu Siurana. Pro Mallorcu se jedná o nejdůležitější mokřad na ostrově. Žije tu přes 200 druhů ptáků na rozloze cca 1 708 ha. Pro běhání idální, ale bohužel hned na začátku mě zastavila policie a oznámila mi, že se v parku běhat nesmí. Přišlo mi divné, že mě zastavuje policie v autě a všude kolem mě byli cyklisté, ale běh je prostě zakázaný. Takže jsem si velkou část prošla pěšky, abych nerušila místní ptactvo.
Večer jsme s dětmi opět vyrazili na pláž. Jim je úplně jedno, jaké je počasí. U moře se zabaví kdykoliv a za jakéhokoliv počasí.
Běh na Ermita de la Victoria
Konečně začíná dovolenkové počasí. Takže bylo jasné, jaký je plán. S dětmi budeme celý den u moře/na pláži a my si dáme nějaký pěkný dlouhý běh. Na mapě jsme našli Ermita de la Victoria. Při delší variantě (kterou běžel Petr), to vycházelo na cca 29 km a při kratší (tu jsem běžela já), to bylo krásných 17 km. Jako první vyrážel Petr. Vždy je dobrý, že to vyzkouší, a kdyby náhodou to bylo blbý, tak já se můžu rozhodnout jít dělat něco jiného. Děti si krásně hrály. Nejprve jsem je vzala k bazénu. Ač byla celkem studená voda, děti si vytvořili partu a společně hráli v malém bazénku nějakou hru. Když pak byli zmrzlí a unavení, tak jsme si šli malovat do dětského koutku. Už si skoro ani nepamatuju, jaké to je, když si můžu číst a nikdo mě neustále neruší. Za týden jsem přečetla celou knihu. Skoro byla až škoda, že jsem si nevzala dvě.
Když přiběhl Petr, tak byl úplně nadšený, že musím jít určitě tuto trasu, že se mi to bude moc líbit. Zkrátila jsem si to o cestu, která vedla do přístavu a zpět. Bylo to zbytečně podél silnice a já jsem si to musela nejak zrátit neb bych 29km asi neuběhla.
Běh byl tak nádherný, že to šlo skoro samo. Nikde nikdo nebyl a jen úzké cestičky v přírodě. Člověk se musel pouze soustředit na svoje nohy, aby někde blbě nešlápl a nezranil se. Pustila jsem si k tomu hudbu a užívala si přírodu. Mallorcu jsem měla vždy zaškatulkovanou jako párty ostrov a tady mě to přesvědčilo, že ta příroda je tu nádherná a než párty ostrov, jde spíše o ostrov profesionálních sportovců.
Zatímco jsem byla pryč, děti s tatínkem si dali procházku kolem moře a ušli skoro 6 km. Taky super výkon.
Společně jsme večer vyšli ještě k moři. Trochu se tam plácat v písku a koukat na západ slunce. Po dnešním výkonu nám večeře chutnala ještě mnohem více než jindy.
Full plážový den a Petrův Formentor
Odpoledne jsme se pak potkali v přístavu v Alcudía, kam jsme s dětmi vyrazili na zmrzlinu a dobré kafe. Dobrá káva je jediná nevýhoda nešeho hotelu, protože máte pouze automat a pro nás, co pijeme vyšlehané ovesné mlíčko to není nic extra.
Aby na tom děti nebyly tratné, večer jsme je vzali do Fun Parcu. Je to něco jako náš Jumb park. Skákali tam až do zavíračky. A i pak jsme je museli skoro táhnout domů v pláči, protože chtěli ještě. Já, zatímco jsem tam seděla, četla si, jsem mezi tím byla celá zmrzlá a poštípaná od komárů.
Výlet na delfíny a Pollenca
První, čeho jsem si všimla, když jsme přiletěli na Mallorcu, byly reklamy na výlety za delfíny. Já sama už jsem delfíny několikrát v moři viděla, ale myslela jsem si, že to bude super zážitek pro děti. Jednak jsou to samotní delfíni a jednak je to i ta jízda lodí, kterou děti mají rádi. Večer předem jsme si za 200 euro koupili vstupenky na lod. Sraz byl v 5:50 ráno. Součástí zážitku byl totiž i východ slunce. Říkala jsem si, že to s dětmi v pohodě zvládnu, že si pak odpoledne odpočinou. Vstávali jsme v 5. Nějakým záhadným způsobem se mi je podařilo probudit a donutit je, aby se oblékly a vyrazily. Ráno ještě byla docela kosa, takže se skoro celou cestu k molu klepaly, jak ratlíci. Východ slunce byl opravdu krásný, ale děti ho z něho nic neměly. Oba spaly čelem opření o stůl a bylo jim úplně jedno, co se kde děje. Celkový výlet byl asi na 3 hodiny. Takže nás nejprve čekala hodinová plavba tam. Koupila jsem dětem a sobě hrneček horké čokolády, ale byly ještě tak vytužený, že chtěly jen spát a čokoládu nechtěly. Asi si dovedete představit, jak mi bylo na houpající se lodi, zatímco jsem musela vypít 3 hrnky horké čokolády.
Když jsme přijeli na místo, všichni lidi se nahrnuli na místa, kde se dalo něco vidět. Neviděla jsem prakticky nic já a tím pádem ani děti. Oba navíc byli rozespalí, takže když jsem se jim snažila něco ukazovat, nejprve jsem je musela probudit z polospánku. Mezitím obvykle delfíni odplavali. No, abych to uzavřela, něco jsme viděli, ale hejna delfínů, které mi pán sliboval při kupování lístků, to tedy nebyly. Při cestě zpět už se děti maličko probraly. Jen jim začalo být maličko blbě z toho houpání. Když jsme se vrátili zpět, musím říct, že jsem byla dost zklamaná. Představila jsem si, jak jinak jsme mohli utratit 200 Euro. Petr se jenom usmíval, protože věděl o čem to bude a rozhodl se, že raději ani nepojede. Po zbytek dne jsme navíc byli všichni dost unavený :).
Odpoledne jsem si pak vzala kolo a sama vyrazila na projížďku do Pollency, kterou mi kamarádka doporučila. Byl to krásný relax. Tento ostrov je opravdu jako dělaný pro to, aby se tu jezdilo na kole. Dala jsem si pak croissant a kafe a chvíli poseděla na náměstí v obležení nějaké norské reprezentace, která zde měla soustředění.
Formentor
Konečně nastal i můj den D v cestě na Formentor. Už jsem se nemohla dočkat. Petr večer předem zašel nakoupit nějaké tyčinky, abych měla energii, ale samozřejmě jsem je zapomněla doma. Tak jsem si vzala aspoň pití, na to je lepší nezapomenout. Samotná cesta nahoru bylo totální štěstí a ten výhled nahoře. Bála jsem se, že tam bude milion lidí, ale většina cyklistů vůbec nevystupovala z treter a rovnou pokračovali dál k majáku. Já jsem si tu zastávku vychutnala. Trochu jsem litovala té zapomenuté tyčinky, ale těšila jsem se, že až dojedu k moři, koupím si vychlazenou količku.
Nezdržela jsem se dlouho a ještě před tím, než jsem stihla vychladnout, jsem vyrazila dál. Na rozdíl od Petra, který měl svačinu, ale zase neměl zámek na kolo, jsem si ho já mohla někde přivázat a jít se podívat a nebo si něco třeba koupit.
Večer jsme se ještě potkali s kolegou z práce, který jel shodou okolností prakticky na stejné místo a bydlel kousek od nás.
Can Picafort a další den odlet domů
Zase to uteklo jako voda a je tu poslední den. Naplánovali jsme si běh do Can Picafort a pak, že se zase potkáme s Lukášem a Gábi a dáme společně chill na pláži. Petr běžel jako první, aby prozkoumal trasu. My jsme si mezitím užívaly bazén. Bylo opravdu nádherně a chtěli jsme poslední den využít na maximum. Po obědě jsme se vystřídali. Čekalo mě krásných 14 km běhu. Bylo velký teplo. Když jsem se vracela zpět, tak už na mě zbytek výpravy s kamarády čekali na pláži s připraveným kelímkem kávy. Po zbytek večera si děti hrály v písku a my jsme si mohli povídat.
Po návratu z pláže už nás čekalo jen balení věcí. Velkou část jsme měli vypranou, protože v rezortu byla dostupná pračka. Pro moji větší ponávratovou pohodu už dělám to, že se snažím si věci vyprat už na dovolené, abych to doma pouze vybalila.
Odlet byl asi ve 13:00, takže jsme se vlastně v klidu nasnídali a pak už pro nás přijel autobus, který nás vezl do Palma de Mallorca na letiště. Na letišti jsme si zašli do salónku a samotný let pak zase utekl. Dvouhodinový let už máme na pohodu.
