Výlet do Amsterdamu
Posádka: Já, Matěj, kamarádka Ilča, Tedy (Ilčy synátor)
Termín: 27.2.-1.3.2020
Ubytování: Inntel Hotels Amsterdam Zaandam
V posledních dvou měsících v Oslu, jsem konečně našla kamarádku, se kterou stálo za to se potkat vícekrát než jen jednou nebo dva krát. Díky ní mi ty poslední dva měsíce utekly jako voda a dokonce mi bylo líto, že odjíždíme domů, když jsem tam konečně našla nějakou spřízněnou duši, která má dítě, žije sama v zahraničí, nosí běžecký hadry, miluje kafe a má manžela workoholika.
Než jsme se odstěhovali zpět domů, dohodli jsme se, že si spolu uděláme ještě nějaký společný výlet. Vezmeme děti, odjedeme s nimi na týden někam do tepla, kde si to užijeme. Bohužel mi nedošlo, že tou dobou už budu chodit do práce a nebudu mít možnost cestovat, jak se mi zlíbí, protože budu mít i jiné povinnosti a navíc, táta uzavřel norský olejový fondy.
Nakonec jsme se tedy dohodli na kompromisu – prodlouženém víkendu 4 dní.
Nebudu psát, jak dlouho nám trvalo, než jsme se definitivně rozhodly, kam pojedeme. Z počátku jsme totiž musely hledat destinace, kam se dá letět jak z Norska, tak i z Prahy. Moc společných průniků jsme nenašly. Pouze Londýn, Amsterdam, Reykjavik, Dublin a Edinbourg. Bohužel jen do Amsterdamu to letělo tak, abychom nemusely vstávat s dětmi ve 3 ráno a nebo naopak pozdě večer. A další věc, že Amsterdam byla navíc jediná destinace, kde jsme ani jedna nebyla. Petr tam létal dlouho pracovně, takže cesta do Amstru už ho zrovna take moc nelákala a celé se to tak nějak hezky potkalo.
Než jsme definitivně koupily letenky, tak se věci vyvinuly nakonec tak, že Ilča taky mohla z rodinných důvodů letět z Prahy, takže jsme cestovaly společně.
Trochu se nám to nepotkalo s krizí okolo Koronaviru. Ale co, řekli jsme si, že nepatříme do cílové skupiny a navíc, letiště byla asi nejvíc prázdná budova, do které jsme v Praze mohly jít, takže cajk. Nehodlaly jsme si ty 4 dny zkazit, chtěly jsme to mít co nejvíc na pohodu. Nikam se nehnat, prostě jen, abychom si to my i děti správně užily.
Den 1 – Odlet a první večer v Amstru
Předpověď počasí k nám nebyla zrovna nejvlídnější, takže jsme si musely sbalit samé věci do deště.
Naštěstí jsme obě z Osla a jsme pro tyto případy řádně vybaveny. Měly jsme zaplacené pouze příruční zavazadlo, které se zaplnilo především věcmi pro Matěje, takže vše potřebné pro mě, jsem musela mít buď na sobě a jen minimum věcí jsem narvala do kufru.
Já – plavky, spodní prádlo, 3x tričko
Matěj – zbytek kufru – hlavně, aby on měl vše, co potřebuje (hračky included)
Na letišti jsme využily možnosti jít si pohovět do salónku. Tam padla naše první sklenka vína, pro uvolnění, před letem s dětmi. Proč? Protože je to prostě potřeba. Byli jsme zpocení, a to jsme zatím prošly pouze security checkem.
Let trval pouze 1,5 hodiny, seděly jsme všichni u sebe a docela nám to uteklo. Děcka byla hodná a šetřila nás.
Na letišti Schiphol už jsme se projevily jako zkušené cestovatelky. Téměř bez zaváhání jsme pořídily jízdenky na vlak a během par minut našly spojení do Zaandamu. Města, kde jsme bydlely. To, že je to úplně jiné město a né pouze čtvrť Amstru, jsme zjistily, až když nás zastavili revizoři a vysvětlovali nám, že jsme si koupili špatně jízdenku do Amsterdamu. My jsme jen nechápavě koukali, kdeže to tedy vlastně jsme, když né v Amsterdamu? Ale, když asi viděly ty naše uhulákané děti, tak nás radši pustili, ať jdeme rychle pryč, protože jsme jim tam kočárkem a krosnou zabarikádovaly turnikety na východ z vlaku, což asi způsobilo více potíží než naše blbě koupená jízdenka.
Náš hotel byl naprosto boží. Jednak vypadal opravdu pohádkově a druhak i uvnitř byl vybaven naprosto vším, co bychom mohly potřebovat. Celkem velký pokoj s vanou a předsíní takovou, že se tam v klidu vešel kočárek. Pro klidné spaní jsme s Ilčou měly každá svůj pokoj. Hned na recepci jsme zjistily, že máme obě problém s platební kartou. Z nějakého důvodu vůbec neakceptovali některé druhy karet. Alespoň, že měla Ilča norskou kartu, která tu a tam někde fungovala. Já jsem druhý den musela jít do bankomatu, protože mi nefungovala ani Visa ani MasterCard, norskou kartu mě nenapadlo si vzít.
Na večeři jsme si zašly do místní restaurace na kafe a poke bowl. Sice to byla asi nejmenší porce Poke, kterou jsem kdy měla, ale byla vcelku fajn, že jsme se z něj najedli i já i Matěj.
Abychom děti trochu unavily, vzaly jsme je do Wellnessu do bazénu. Oba byly totálně nadšený. Matěj se celej klepal zimou, ale i tak nechtěl ani za nic vylézt ven. Musela jsem ho brečícího odtáhnout pryč a zabouchnout dveře do Wellnessu. Nějaký čas tam ještě lomcoval klikou, ale pak se nakonec taky rozhodl nastoupit do výtahu a odjet na pokoj.
Na pokoji jsme je oba daly ještě prohřát do společné vany. Díky vaně a tomu bazénu pak usnuly téměř okamžitě. Než Ilča uspala Teda, stihla jsem zatím dojít do krámu koupit nám mamkám nějaké dobrotky na večer – prosecco, salám, sýr a vaničku jahod a ještě jsem si šla zacvičit do posilky a zaplavat.
I já jsem díky proseccu a bazénu usnula téměř hned.
Den 2 – Amsterdam
Ráno se Matěj vzbudil celý osypaný. Velmi pravděpodobně v důsledku koupání v chlorované vodě a Ted dostal nějakou infekci do očíček, takže je měl úplně zalepený. Náš super den začíná!
Tento den měl být z těch 4, co jsme měly, nejhezčí, takže jsme se rozhodly ho strávit v Amsterdamu. Snídani jsme si v hotelu nezaplatily s tím, že budeme chodit jíst někam ven a dopřejeme si něco pestřejšího. Hned naproti přes kanál byla kavárna, která vypadala celkem baby friendly. Respektive možná nebyla, ale bylo tam dost rodičů, takže tam ty naši dva šmudlíci nikomu nepřekáželi.
V centru jsme byly vlakem asi za 15 minut. Byly to pouze 2 zastávky. Ve městě se Koronaviru lidi moc nebáli, evidentně. Nebo byli všichni zhulení a bylo jim to jedno. Jen co jsme vystoupily z vlaku, tak nás porazil odér trávy. Fakt se prodávala na každém rohu a smrdělo to v ovzduší prostě celý den.
Daly jsme si za cíl dojít do kavárny Blender s dětským koutkem, kterou jsme si našly na Pinterestu. Bylo to k ní asi půl hodiny cesty. S dětmi jsme to šly tak hodinku. Cestou jsme musely ještě pořídit magnetky, pohledy a pokoukat (bylo zvláštní vidět, že v trafice si můžete na pokladně koupit v pytlíčkách gramy trávy a halucinogenní houbičky, nějak na to nejsme zvyklí).
Ty kanály byly opravdu krásné. Tím, že jsme vyrazily ještě relativně ráno, tak nikde nebylo ještě hodně lidí.
Když jsme došly k naší vybrané kavárně, našly jsme na dveřích lísteček, že je výjimečně zavřeno. Pan majitel nám přišel osobně doporučit kam můžeme jít jinam, a že nás rád uvidí následující den. Pokračovaly jsme tedy dál do De Kleine Parade Amsterdam, kde jsme to zaparkovaly asi na 2 hodinky. Dětem se tam líbilo. Tam začala naše toastová štace Amsterdamem.
Zjistila jsem, že Matěj měl naprosto promočený a zmrzlý nožičky a nevzala jsem si samozřejmě žádné náhradní ponožky ani holínky (které jsem měla s sebou na pokoji), takže jsem mu tam s velkou lítostí koupila obyčejné (ale designové) ponožky za 11EUR. Furt je ale 11 EUR nic oproti tomu, kdy měl být nemocný po zbytek dovolené.
Při odchodu nebyl Mates nadšenej. Začal se vztekat a zalezl mi pod lavici venku a nechtěl se nechat vytáhnout. Opět jsem vypadala jako matka roku.
Cestou zpět jsme se stavily na dětském hřišti, aby měl i on možnost se trochu více seberealizovat.
Ilča mě naučila jíst novou sladkost. Objevili jsme prodejnu se sušenkami Reese’s. Byly jsme hrozně přeslazený, ale každá jsme jednu zfutrovala. Total epic!
V tomto domě žil Rembrandt
Marně jsem doufala, že Matěj cestou usne v krosně. Ale nic, takže jsme dál chodily městem a pomalu se vrátily na vlak a jely na hotel. V Zaandamu jsme si daly kafčo, sehnali další sendviče, protože všude byly pouze restaurace typu stejkárna a nebo smažené hranolky a burgery, na který jsme fakt neměly chuť.
Do večera jsme si pak hrály s dětmi na pokoji. Jak padla 19:00 Matěj okamžitě usnul. Jen se chudák celý škrábal. Večer jsem věnovala pátrání po léčbě atopického exzému a naobjednávala spoustu věcí. To zas bude táta na výpise koukat.
Den 3 – Zaanse schans
Ráno jsme si zašly na snídani do Lagom Grand Café, které nás úplně nadchlo, jak jídlem, tak i obsluhou. Tam jsme se naspeedovaly skvělou kávou, smoothie a snídaní.
Tento den jsme věděly, že bude pršet od 14-15:00, což nám hrálo do karet, protože v tento čas choděj obě děti spát.
Vyrazili jsme do Zaanse schans. Tuto atrakci jsme našly tak, že byla v hotelovém bazéně jako tapeta a říkaly jsme si, že by to mohlo být hezký a pak jsme si tam trasu dohledaly. Shodou okolností to bylo kousek od nás. Tedík měl stále zalepené oči a Matěj trochu kašlal, takže jsme si myslely, že tam jedeme jen na otočku, ale hrozně nás to tam nadchlo. Možná víc než samotný Amsterdam. Prostě máme v srdci přírodu, je to jasný.
Matěj tam mohl běhat a já ho s klidným srdcem mohla nechat, nikomu nepřekážel (většinou) a díky bohu nehrozilo, že by upadl do kanálu, jako tomu bylo kdekoliv v centru, protože kanály nebyly nijak ohraničené. Matěj riziku pádu sice rozumí, ale občas prostě zakopne a upadne a mě se ho zrovna moc nechtělo lovit, takže jsem ho ani nepouštěla.
Děsně nás bavily party ošklivých kamarádek, které se tam zuřivě aranžovaly a fotily, aby vypadaly na instagramu dokonale a inspirativně, ale Ilča to vystihla větou, že na to žádnej filtr neexistuje, na to je pouze dieta a plastická chirurgie.
Cestu zpět jsme si trochu více zkrátily vlakem, když jsme nastoupily o zastávku později (blíže). Tak, jak to mělo správně být i při cestě tam.
Tedy šel po příjezdu spinkat, ale Mates si bohužel nedal říct, takže jsme si řekly, že půjdeme do naší oblíbené snídaňové restaurace, kde si dáme nějkou polévku. Zde se nám stal takový náš první fuck up. Ze zvyku z Norska, jsme nechali spící dítě venku na čerstvém vzduchu. Bohužel se najednou zvedl silný vítr a převrátil kočárek i se spícím Tedym, kterého to díky bohu ani nevzbudilo. Ilča propadla do deprese, že je špatná matka. Moc tomu nepomohlo ani to, že ji to paní v kavárně daly trochu sežrat a vyptávaly se, proč to udělala. Na druhou stranu, kdo z nás nikdy nenechal dítě v kočárku venku. Já osobně jsem to dělala pravidelně. Důležité je, že se nic nestalo.
Tento incident zapříčinil to, že jsme si musely ze samého stresu jít koupit nové boty. A jsou fakt cool. Ať žijou Air Maxy :D.
Zbytek dne už jsme byly opatrnější. Matěj skákal do kaluží a byl šťastný.
Večer se nám moc nepoštěstilo se potkat a pozevlit ve Wellnessu. Teda jak komu, mě se to poštěstilo. Půl hodinky běháni na orbi treku a pak půl hodinka plavání.
Pak přišel druhá incident. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že nam zajdu na recepci pro kolu (a aby se mi nevypla chůva ve výtahu), šla jsem po požárním schodišti. Už jsem tam šla i v předchozích dnech, takže to nebylo nic nového. Nicméně, co bylo nového tentokrát bylo, že v předsíňce ve 4. patře, kde se dalo napojit na schodiště na recepci, se za mnou zabouchly dveře a karta mi nefungovala ani na cestu dál a ani na cestu zpět. Uvízla jsem tedy v nejaké předsíni, kam nikdo nechodí. Musela jsem čekat až Ilča uspí Teda a zaběhne mi otevřít. Smutný moment byl, když jsem byla uzavřená a v chůvičce jsem slyšela, že Matěj se nějak probouzí a nemohla bych za ním přijít. Ale i tohle jsme přežily.
Den 4 – centrum a návrat do ČR
Letadlo do ČR nám letělo až v 18:45, takže jsme před sebou měly celý den.
Nasnídaly jsme se ještě rychle u nás v Zaandamu a jelo se. Bohužel už i se vší bagáží.
Po 10 minutách jízdy vláčkem už jsme byly zase v centru všeho dění. Mohly jsme se aspoň podívat do té restaurace Blender, která byl v předchozích dnech uzavřená.
Tentokrát jsme si cestu zkrátili metrem. Když jsme tam přicházely, tak mi Matěj v krosně téměř usnul. Jakmile ale viděl, co vše je v této restauraci k mání, okamžitě se mu rozzářila očíčka a se spaním byl amen.
Hráli jsme si tam skoro 2 hodinky. Opět jsme v restauraci gurmánsky poobědvali toast a kafe. Už takový náš standard – gastro dovolená to úplně nebyla.
Cesta na letiště byla trochu náročnější než jsme si přály. Oba kluci byli přetažení, Ted před usnutím hodně plakal a Matěj usnul v krosně bez střechy zrovna ve chvíli, kdy začalo pršet. Výhodou deště bylo to, že aspoň na moment nebyla městem cítit Ganja.
Na nádraží se nám podařilo ztratit prasátko George (Aťu). Tentokrát definitivně. Muselo to být někde na nádraží, protože když jsme tam vlezly, ještě ho měl a podávala jsem mu ho, ale když jsme nastoupily do vlaku, byl fuč.
Kdybych při cestování měla ještě nějaká očekávání, asi by mě naštvalo, že nás ve vlaku nikdo nepustil sednout, ani nám nikdo nepomohl narovnat kočáry, nebo se chytit, abychom nespadly. Prostě No care. Ale, jak říkám, už jsem na to zvyklá, takže naštvaná nejsem. To přišlo až na letišti.
Easy Jet nás nechal vystát obrovskou frontu, nechal složit kočárek, aby se dal zvážit na páse a potom jsme si ho měli přenést už složený do nadrozměrných zavazadel. To bylo trochu překvapení, protože to bylo poprvé, co jsme musely něco takového (jak já tak Ilča) absolvovat. Obvykle nám vytisknou ticket a s tím jedeme na nadrozměrná zavazadla, kde kočárek v klidu (aniž bychom překážely ostatním lidem a brzdily ostatní na check-in) složíme.
No nic, tohle jsme měly za sebou. Další nepříjemnost byla na security checku. Tam pro změnu chtěly abychom si sundaly i boty. Nicméně tohle chápu, jen mě to s dítětem, kufrem a batohem dost otravuje, protože nevím, co dříve držet a ještě k tomu mám sundavat boty.
Těšily jsme se, že si sedneme do salonku, ale zjistily jsme, že salónek je v Amstru jen pro lety do non-schengen countries, takže nezbývalo než sedět se zhulenejma lidma, který se váleli na dětské klouzačce a nehodlali Matějovi uhnout, aby se svezl. Naštěstí si Matěj našel jinou zábavu – utíkat své mamince co nejdál to jde a hrozně se u toho chechtat. Kdybych nebyla Norskem vychovaná k toleranci, tak bych mu dala na zadek. Bohužel vím, že by to k ničemu nevedlo. On se mi do obličeje prostě směje rád.
Poznámka pro Matěje až tohle bude jednou číst: Ono se ti to jednou vrátí, mě to taky říkali… pa Máma
Let už pak byl naprosto v klidu. Možná proto, že jsem si objednala celé jídelní menu a Matěj byl šťastný, protože jsem mu na hraní půjčila tablet.
Na letišti nás táta vyzvedl přesně na čas. Daly jsme je do auta a jeli domů se zastávkou na Petřinách rozloučit se s Ilčou a Tedym. Tedy už byl hodně přetaženej a těšil se do postýlky.
Kdo ovšem nebyl. Další den už bylo pondělí a rovnou mě čekal nástup do práce a Matese do školky.