Celá cesta se odvíjela od jednoho jediného termínu. 10.3 (pátek ve 13:00) – to přiletí děti s babičkama a dědou do Barcelony a do té doby, tam my, musíme dojet autem a ještě u toho stihnout odpracovat, protože se nám ani jednomu nechtěla brát dovolená. Jsme moderní lidi, všechno zvládneme, říkali jsme si. Napakovali jsme auto, a že toho nebylo málo – 4 kola, rakev, spousta věcí v autě, dětské sedačky a ve středu jsme vyrazili brzy ráno směr Plzeň. Dohodla jsem se v práci, že ve středu budeme s Petrem moci pracovat na plzeňské pobočce. Středa je pro mě náročný den, který obvykle trávím v Mladé Boleslavi a Petr toho měl taky hodně. Dopoledne jsme si to odseděli a hned, jak jsem měla volněji, nasedli jsme do auta a vyrazili směr Rozvadov no a pak už hurá do Německa. Cesta byla dlouhá, ale za sebe musím říci, že jak jsme u toho pracovali a měli nějaké cally, tak mi to vlastně docela utíkalo.Než jsem stihla odtelefonovat jednu schůzku, uplynulo třeba 100 km.

Nejvtipnější okamžik nastal, když se nám s Petrem přepárovaly sluchátka a z ničeho nic jsem se octla na schůzce, na které měl být on a on byl na té mé. Následně jsme udělali dohodu, že už si navzájem svoje sluchátka nikdy nebudeme půjčovat. 

Neměli jsme zarezrvované žádné ubytování. Plán byl, že podle toho, jak nám bude odsejpat cesta, tak si něco vždy na poslední chvíli najdeme.Tomuto rozhodnutí předcházel rychlý screening bookingu, kde jsme viděli, že možností je nekonečně a ceny také odpovídají očekávání.

Petr a jeho kámoš chatGPT často hledá výlety podle toho, co je na seznamu UNESCO. Díky tomu jsme našli Besancon, krásné francouzské městečko. Na bookingu jsme si půl hodiny před příjezdem našli ubytování. Podle fotek to vypadalo skvěle. Na místě jsme pak vytušili, že se jedná o kamioňácký motel u silnice. Celou noc jsme se oba probouzeli ve strachu, že nám někdo vykrade auto a ani pokoj v nás nebudil žádné příjemné pocity.

Ráno nás čekala zase práce. Dohodli jsme se, že si dáme brzkou procházku čerstvě se probouzejícím Besanconem a pak někde sedneme do kavárny a odbudeme si svoje standupy tam. Zase se nám přepárovaly ty zatracený sluchátka. Člověk je pak trochu zmatenej s kým vlastně kde mluví :). Ještěže jsou všíchni tak shovívaví. Nicméně Besancon doporučujeme všema deseti. Krásné centrum a nad městem se tyčí citadela. Je to univerzitní město, takže to tam i celkem žije. Nezdržovali jsme se moc dlouho, po procházce jsem měla hoďku volno, tak jsem řídila a Petr pracoval. Petr má naštěstí tu vlastnost, že může za jízdy v klidu koukat do notebooku a není mu po 5 minutách špatně. Cally se nám krásně střídaly, takže když měl volno on a šel řídit, měla jsem zase nějaké schůzky já.

Na večer jsme přijeli do Avignonu. To je naše láska. Když jsme tam byli naposled, Petr mě požádal o ruku a navíc Francie vyhrále semifinále v MS ve fotbale, takže atmosféra byla neuvěřitelná. Jenže jsme tou dobou docela dost pili, tak si toho vlastně ani jeden moc nepamatujeme, a to včetně toho zasnoubení. Nyní byl Avignon takový řekněme „zazimovaný“, ale stejně krásný. Svítilo nám krásně sluníčko. Původní plán byl tam přespat, ale do prvního ubytování ve Španělsku už nám zbývaly asi jen 4,5h jízdy a nakonec jsme si řekli, že to dojedeme a ráno se raději pořádně vyspíme a pak budeme mít čas v pátek dopoledne pracovat. Zároveň jsme měli jistotu, že stíháme cestu na letiště. Pro případ, že by se něco stalo. V Barceloně člověk nikdy neví, kde chytí obří kolonu.