Velikonoce jsou tady v Norsku jiné už tím, že máte o den volna navíc. Oficiálně se tu nepracuje i na Zelený čtvrtek. Z toho, co víme od Petra z práce si většina Norů bere volno po celý týden. Není se čemu divit. Když si vezemete 3 dny dovolenou, tak máte dohromady 8 dní volna v jednom kuse.
Zjišťovali jsme, jaké jsou tu vlastně zvyky. Nic extra oproti tomu, že u nás se chodí koledovat s pomláskou a mlátěj se ženy v představě, že poté zůstanou mladé a krásné a neuschnou. Když to Petr vyprávěl jako českou tradici, tak na něj koukali s vytřeštěnejma očima.
Zde je zvykem, že se většinou vyrazí někam do hor na výlet. Spousta Norů vlastní své hytte (chatka), kam se uchylují při dnech volna a odtud vyrazí na procházku ven do lesů. S sebou mají sbalené sušenky kvikklunsj a čaj v termosce. Slyšeli jsme dokonce i o čtení velikonoční detektivky, ale o té nám nikdo neřekl osobně.
My jsme se tu každopádně přes tyto svátky rozhodli zůstat. Důvodů bylo samozřejmě hned několik. Hlavním z nich bylo asi to, že jsme nechtěli Matěje zničit cestováním. Obecně asi musíme uznat, že cestování s dítětem je fajn, ale čeho je moc, toho je příliš. Šest transferů letadlem a jeden lodí v jednom měsíci si myslím, že jsou na jednoho 1,5 letého chlapečka dost. Dalším důvodem, který nás trochu odradil byla i přemrštěná cena, za kterou se prodávali letenky do ČR. Takže jsme tady a hodláme si to (snad v klidu) užít.
Na nás velmi neobvykle, museli jsme si udělat nákup potravin na tři dny dopředu, protože v Norsku se opravdu poctivě v období svátků nepracuje.
Zelený čtvrtek
První den Petrova volna (já mám dovolenou přeci pořád) jsme měli v plánu vyrazit na letošní první jízdu na kole. Krásný prosluněný den by byla škoda nevyužít. Bohužel jsme se kvůli práci dostali na to kolo až ve 4 odpoledne. Znáte to, když se něco se*e, tak s tím nic neuděláte a den si prostě nemůžete vybrat. Vyrazili jsme tedy na cestu jen kolem našeho domova, protože dále nemělo vzhledem k Matějově harmonogramu smysl. Řekněme, že jsme si vyzkoušeli, jak matěj bude zvládat jízdu v Thule kočárku za kolem a zároveň na sedačce za řidičem.
Oba dva druhy jízdy pro něj byli velká legrace. Více asi na sedačce za řidičem. U toho se permanentně chechtal a měl radost, když mohl šikanovat řidiče před sebou. Kočárek měl zase tu výhodu, že si tam mohl hrát s hračkama nebo jíst zatímco se někam vezl. Nicméně oba dva druhy jízdy jsou nic oproti tomu, když potkáme kachny. Z nich byl naprosto k uvytržení. Mohli bychom tam stát ještě teď a stále by volal jeho „Didi“ (označení pro zvířátka).
Velký pátek
Ráno jsme si udělali královskou snídani. To v našem podání znamená nacpat se párkama, nechali jsme Matese pohrát si doma s jeho oblíbenýma hračkama. Během jeho hraní jsme zatím připravili věci na cestu. Čekal nás už trochu větší výlet na kole. Udělali jsme si jídlo do krabičky na cestu, pití pro všechny a pak samozřejmě kopu věcí, které patří k Matějově cestovní výbavě. Asi bychom si měla napsat na to už seznam, protože pokaždé, když někam vyrazíme, tak nám tak půlka věcí chybí. Přitom je to furt to samé dokola.
11:00 vyrážíme směr jezero Maridálen. Cestou zastavíme na chvíli na kachny a pak objedeme jezero a uvidíme, jak se na to bude Mr. M tvářit na spinkání.
Kachny nám to trochu zhatili. Jakmile měl Matěj v ruce jídlo, tak ho jedna téměř neomylně utíkala kousnout a chtěla mu sebrat jídlo z ruky. Naštěstí, jak jde o jídlo, tak to se náš mladej nedá. Ale nebud lhát, že nebrečel. A bohužel začal k smrti nenávidět kachny. Dokonce už nesnáší ani těstoviny, protože má pocit, že za všechno můžou právě ony.
Jeli jsme dál, čekala nás dlouhá cesta a tata furt nadával, že šlapu jak ponocnej. Nicméně i moje přidání z nenadání zastavil sníh. Asi nám mělo být divný, že jsme cestou potkávali místní borce v kraťasech s běžkama v ruce. Ale divných lidí je tu dost, takže jsme se nad tím nijak zvlášť nepozastavili. Kousek jsme zkoušeli jet, ale když nás čekal sjezd, tak jsme si řekli, že je to možná trochu hardcore s dítětem v kočárku za kolem s vedle jedoucíma lyžařema. V ten okamžik jsme si uvědomili, že jsme to nedomysleli ještě s jednou věcí. Matěj (sedící poslušně v kočárku) byl celej zaprasenej od bahna. Jídza na kole bahnem ho celého postříkala. Měl špinavej obličej a i všechno oblečení.
Táta byl zase chvíli v rauši a nadával, že jsem blázen a že nepřemýšlím, když tyhle věci vymejšlím. Ale Matěj prostě nemůže za to, jaký má rodiče no. Nebyla to jen moje vina. Moje vina byla to, že jsem chtěla jet v tom sněhu furt dál a slibovala jsem, že až se dostaneme na jižní stranu, tak tam žádný sníh nebude 😀
Nakonec jsme jeli na druhou stranu a tak nějak jsme šmudlili cyklostezku kam se nám zrovna chtělo. Matěj usnul (sic celý zlomený). Dokonce jsme stihli i dobrý kafe v kavráně OsloK
Matýsek se pak neprobudil v moc dobré náladě. A cokoliv jsme udělali/neudělali se mu nelíbilo. Takže jsme si řekli, že raději pojedeme domů a cestou se zastavíme v nějaké školce a necháme ho blbnout na venkovním hřišti (To je btw velmi dobrá praxe, po zavření školky nechávají svůj venkovní prostor dostupný lidem, aby si tam mohli hrát).
Sobota
V městečku Drøbak už jsme sice jednou byli v zimě, ale slíbili jsme si, že se tam musíme podívat i na jaře/v létě. Výhodou jarního počasí je, že tam jezdí z centra Osla loď a nemusíte se tam trmácet autobusem, ve kterém Matěj obvykle zvrací.
Ráno jsme vše zvládli téměř načas. Možná proto, že jsem se rozhodla, že nebudu ignorovat budík a v hlavě na poslední chvíli střádat plány, jak vše udělat v co nejkratším čase, abych mohla déle spát. Díky tomuto rozhodnutí jsem krom snídaně, sbalení věcí, vykoupání se a zkrásnění se, stihla udělat i svačinu.
Jak je u nás zvykem, když jsme přišli na zastávku autobusu, kterým jsme měli naplánovanou cestu (protože celé metro je rozbourané a opravuje se) jsme si zkontrolovali na jízdním řádu, že bus jede na čas… ale nejel. Byli jsme z toho už dost nervozní, protože jsme potřebovali stihnout loď, která jede jen 2x za den. Naštěstí i přes zdržení jsme vše stihli. Naivně jsme si mysleli, že Matěj už je dostatečně velkej na to, aby byla cesta lodí v klidu. Vždyž přeci zvládl i Kodaň. Ale bylo to drama. Běhal po palubě, pak se loď pohnula jinak a rozsekal se o něčí nohu a brečel. Většina lidí na lodi měla při vystoupení výčitky svědomí, že ublížili malému dítěti i přesto, že si za to mohl sám. Nechtěla nás zachránit ani Peppa pig.
Příjezd na Oscarborg byl tak trochu vysvobozením. Připoutali jsme ho do kočáru a nechali jsme ho chvilku fňukat. Až z toho chlapec usnul. No co, taky varianta. Měli jsme hodinku a čtvrt nerušeného klidu. Procházeli jsme se po ostrově a kochali se okolím. Pak jsme zapadli do kavárny, kde jsme si zahráli naši oblíbenou hru – vlaky.
Při odjezdu z restaurace už se to v kočárku trochu chrulo (pro neliberecké – hýbalo. Po pár minutkách rozkoukávání nás Mates přivítal naprosto prochcanou plenou, a to tak, že jsme ho museli celého převléknout.
Zvolili jsme strategii, že ho necháme běhat do vyčerpání těla, aby pak na cestě zpátky byl unavenej. Chodili jsme mu furt za zády, takže se mu nemělo moc co stát.
Nedaleko od Oscarsborgu byl Drobak. Dojeli jsme si tam lodí a opět jsme si prošli městečko. Musím říct, že za hezkého počasí je to uplně jiné město. Už jako znalý cestovatelé jsme šli rovnou do již oblíbené kavárny. Bohužel nebyla možnost si nikde sednout. Vzali jsme si tedy kávy, pizzy a pití pro Matěje s sebou a nedaleko byl piknik park, kde se dalo sednout a součástí bylo i dětské hřiště.
Tam přišlo to pravé pobavení. Mates tam dokola vybíhal na klouzačku a tu si pak sjížděl. Byli jsme nadšení z toho, jak bude unavenej určitě. Cestu zpět jsme zvolili raději busem, ne proto, že by to bylo lepší, ale trvalo to pouze 50 min, kdežto lod jela hodinu a dvacet minut. V autobuse se nám ho podařilo jakž takž zabavit.
Pak přišla řada nešťastných událostí. Vystoupili jsme o zastávku dříve v domění, že je to lepší, ale bylo to dál a museli jsme kopírovat trasu autobusu pěšky. Pak jsme vlezli do metra, které nejelo potřebným směrem, tak jsme popojeli jen jednu zastávku, že tam nám pojede tramvaj. Tramvaj bohužel nejela. Jen číslo 17, které jelo jinam. Nakonec jsme jeli i tak 17, ale museli jsme pak jít delší část pěšky. Domů jsme přijeli stejně, jako kdybychom jeli lodí. Matěj už byl hrozně nadrženej na svoje hračky. Po pár minutkách se samou radostí z toho, že jsme doma pokakal a ještě teď nám trochu smrdí byt, a že jsme docela dlouho větrali.
Neděle
Den jakože na pohodu, vynahradit Matějovi naše včerejší uspokojení výletem. Dopoledne jsme ho nechali doma. V posledních pár dnech totiž jakoby dospěl. Najednou ho to doma hrozně baví. Umí si hrát dokonce i chvíli sám. Dnes se nám stalo, že jsme o něm asi 40 minut vůbec nevěděli a chodili jsme se na něj koukat do pokoje, zda je vše v pořádku. Prostě si jen hrál.
Okolo 11 jsme vyrazili na pěší procházku do centra, kterou jsme měli v plánu zakončit nějakým dobrým obědem v Mathalenu (Zrekonstruovaná fabrika plná bezkonceptových restaurací). Cestou jsme se zastavili na dětském hřišti, kde nás při pohledu na šťastného Matese hřálo chvíli u srdce, protože byl fakt spokojený.
Po odchodu z hřiště už jsme ho uložili do kočárku na spinkání. Odměnil nás tím, že spinkal asi hodinu a půl v kuse. My jsme se stihli aspoň v klidu najíst a zahrát si s tátou nějaké hry.
Náš Mathalen byl sice zavřený, ale popošli jsme si ještě pár km do centra a tam byl druhý (téměř nově otevřený), ve kterém jsme si dali vždy napůl kachní burgr a indické chicken 65. Obojí bylo naprosto dokonalý. Tentokrát jsme již byli připraveni a část jídla jsme dali stranou do krabičky pro Matěje, aby ochutnal také.
Pak jsme to už nijak nepřeháněli, dali jsme si kafe v pohodové kavárně a jeli jsme domů. Doma jsme si otevřeli dveře na balkon a uživali jsme si zbytek odpoledne klidem a pohádkou Kung-fu panda.
Velikonoční pondělí
6:30 Jsme tak vyčerpaní z předchozích dnů, že se ráno v posteli domlouváme, kdo za Matějem vstane. Dohodli jsme se, že já a po půl hodině mě Petr vystřídá a já si ještě půjdu lehnout. Nakonec to dopadlo tak, že když jsem pak spícího Petra viděla, rozhodla jsem se, že už zůstanu vzhůru a nechám ho dospat. V tomto článku to není vidět, ale nad rámec těchto výletů Petr stihl odpracovat ve svém volnu asi 20 hodin.
Matěj byl lehce otravnej. Večer jsme mu totiž schovali nějaké hračky a vytáhli jiné a evidentně ho ty nové tolik netankovali. Pak když jsem viděla, kolik toho stihl zfutrovat (myslím jídlo), tak si říkám, že je opravdu náš. Byl nerudnej hlady a jak jsem se rozespalá pomalu ploužila po bytě, tak ho to vytáčelo a bručel.
Ačkoliv bylo velikonoční pondělí, nějak jsme se na to vykašlali. Budeme mít dostatek příležitostí si tento svátek užít až budeme zpět v ČR, a tak jsme vyrazili ven na pískoviště.
Matěj pak usnul jako do vody hozený. Dopřáli jsme si dobrý kafe, udělali si procházku a pak jsme šli domů. Vyvalili jsme svá krásná těla slunici na balkoně, abychom nabrali trochu té letní barvy. Matěj spal téměř 2 hodiny. V rámci volného času jsme stihli vymslet i nové logo, které si necháme společně udělat na kšiltovky, tak snad se bude líbit.
Odpoledne jsme si zašli zase na kolo. Matěj hulákal radostí ve větru a my jsme šlapali jako o život.
Domů jsme se vrátili opět vyčerpaní. Takže závěrem dopisu. V rámci letošních Velikonoc jsme si stihli celkem pěkně zasportovat. Každý den běh, kolo a hodně chůze.
NO A PŘÍŠTÍ VELIKONOCE UŽ ZASE V ČR A MATĚJ S PETREM S POMLÁSKOU V RUCE.
