Gerlos 2023
Harmonogram
Do Gerlosu nás loni pozvala Ilča a uchvátilo nás to natolik, že jsme si chvíli po návratu naplánovali, jak sem další rok pojedeme zas. Loni jsme zde byli bez Petra, protože měl zdravotní problémy a letos na to pro změnu zapomněl. Nedal si to do pracovního kalendáře (i přesto, že mu to bylo mnohokrát připomenuto), a tak sem přijel a musel ještě 3 dny pracovat. Tentokrát ale nelenil a pro své pohodlí si s sebou přivezl i monitor, aby se mu pracovalo lépe. Hádám, že až budeme mít větší auto, tak si bude brát i pracovní křeslo. Ale jsme rádi, že jel, protože 3+4 dny jsou stále super skóre. V plánu jsou některé stálice z loňského roku plus bychom rádi vyrazili i na pár cyklo výletů. Chtěla bych tu vyzkoušet, zapůjčit Matějovi elektrokolo, protože zdejší terén není až tak pro jeho zatím dětské (přesto šikovné) nožičky.
- Konigsleiten
- Isskogel
- Krimmelské vodopády
- Gerlos
- Finkau
- Wimmertall
- Zillertal Arena
Souhrnné video z výletu
Den 1 - Cesta do Gerlosu
Řekla bych, že jsme pomalu rekordmani v balení věcí na dovolenou. Nosiče na auto, rakev, nosiče na kola, samotná kola, kočárek, to vše včetně věcí už zabalíme pod dvě hodiny. Jediné, s čím máme občas problém jsou klíčky. Každá z výše uvedených věcí má svůj vlastní klíček a i když si každý rok říkáme, že si to nějak logicky označíme a uložíme, tak ve finále je to tak logicky a důkladně uložené, že to nemůžeme najít. Ale tentokrát i hledání klíčů nebylo tak dlouhé. Děti byli natěšený, že šly dokonce brzy spát, protože se těšily na to, až je v noci vzbudíme a pojede se.
Nastavila jsem si budíka na 4:00 ráno, abych připravila čerstvou svačinu no a ve 4:45 už jsme všichni seděli v autě a vyráželi směr Rozvadov. Děti už samozřejmě oka nezamhouřily. Nevybrali jsme si dobrý čas, protože jsme chytili cestou snad všechny možné kolony, ale to je obecný úděl léta, kdy se vše rekonstruuje a všude je nějaké zúžení do méně pruhů. Plus – jsme stavěli snad každou hodinu na čůrání. Celkově nám cesta trvala asi 7 hodin. Místo dopoledne, jsme přijeli až kolem 14:00.
Po příjezdu a ubytování se, jsme vyrazili pešky na procházku na hřiště. Už jsem z předchozího roku věděla, kam má smysl s dětmi jít. Ilču s rodinou jsme potkali cestou. Oni zvládli dorazit o několik hodin dříve než my. Petr mě hned vyhecoval jít běhat. Takže aniž bych byla oblečená na sport, i když já jsem tak nějak vždy oblečená na sport, jsem si rovnou musela splnit svůj 7km běžecký cíl. Nemám ráda, když mě někdo hecuje, protože se samozřejmě nechci vzdát. Matěj byl šťastnej, že vidí Tedíka. Těsně před Rakouskem se o den dříve vrátil z Itálie, kde byl s babičkou a dědou a už se mu stýskalo po dětech.
Večer jsme ještě vyrazili na večeři do Finkau. My jsme se tam svezli autem a Petr za námí asi 16km běžel. Měl v plánu si první den dát sice voraz, ale neklaplo to. Nicméně ve Familienhotel Finkau mají suverénně nejlepší jídlo.
Den 2 - Isskogel
Bylo pondělí ráno a Petr potřeboval standardně začít pracovat. Já taky. Takže to nebylo nejjednoduší. Dopoledne jsme oba dali nějaké cally. Přímo z Gerlosu vede nahoru lanovka, kterou jsme měli díky ubytování zdarma. Hned, co vylezete z Lanovky, začíná tour de dětská hřiště. Už jsme přesně věděli, kde si koupit dřevěné kuličky na místní kuličkové dráhy, protože to je zde základ. Jednu jsme dokonce měli ještě z loňského roku. Než projdete všechny atrakce vedoucí k restauraci, tak uplynou minimálně 3 hodiny. Nahoře přišel čas obědu, to je u nás další atrakce. A pak samozřejmě přišel ten skvělý okamžik, kdy šla Amí spinkat do kočárku. Uspala jsem ji a pak jsem si šla vyběhnout na vrchol Isskogelu. V půlce cesty mi začal zvonit telefon a uvědomila jsem si, že mám vlastně poradu obchodu, a tak jsem cestu na vrchol strávila lamentováním o přípravě na kontrolní den, protože je konec kvartálu. Ale taky to bylo fajn. Cesta nahoru a zpět vyjde přibližně na hodinku. Jednak cestou trochu fotíte a užíváte si výhledy a jednak se dá za vrcholem pokračovat ještě o kus dál, směrem k horské lanovce.
Když jsem se vrátila zpět, Amí už byla vzhůru. Děti se nafutrovaly hranolkami a vyrazili jsme ještě o kus výše, kde je krásné malé jezero. Děti se nám tam svlékly a hrály si u vody. A samozřejmě proběhla i další svačinka.
Při cestě zpět jsme jen tak tak stihli poslední lanovku, kterou jsme sjeli dolů, do Gerlosu. Doma jsme vysvobodili tátu od práce, aby si stihl aspoň zaběhat. Ještěže v létě se stmívá pozdě.
Den 3 - Cyklo výlet
Hned, jakmile jsme se s Ilčou dohodly, že zase pojedeme společně do Gerlosu, věděla jsem, že si s sebou tentokrát chci vzít kolo. Loni jsem tu přesne viděla rodiny, co byly na společném výletě na kole. Rodiče měli normální kola a děti elektra. Říkala jsem si, že by to bylo pro nás mohlo být ideální. Aspoň bychom Matějovi nezhnusili ty kopce, které tady všude okolo jsou. V podvečer cyklo výletu jsem řešili, kam pojedeme, Ilča vybrala chatu „na řízkárnu“, prý je to tam dokopce, ale není to tak strašný a podle názvu „řízkárna“ to znělo prostě skvěle. Prej se jede dolu po cyklostezce podél řeky směr Wimmertal a pak je to kousek do prudkého kopce. Koukla jsem se na Matěje, který byl plný sil a řekla jsem si, že to spolu dáme.
Realita byla taková, že jsme jeli kousek po rovině a pak přišel cca 4 km dlouhý kopec, kde jsme tlačili kolo, protože se nedalo vůbec jet. Měla jsem s sebou sice táhlo, ale nebyla jsem schopná táhnout do tak prudkého kopce v sedačce sebe a Amí a ještě mít zapřaženého Matěje. Takže jsem šli všichni pěšky a ano, bylo to strašný. Vyslechla jsem si, že už Matěj nikdy nechce jet na kolo a ani do Rakouska. Doslova řekl: „Mami, kdeže to teďka jsme?“ Já říkám, tohle je Rakousko. „Tak příště, do žádnýho zatracenýho Rakouska jet nechci. Tomu jsme se nakonec zasmáli, ale docela jsem mu rozumněla. Ten kopec byl fakt děsivej. Když jsme konečně dorazili na „řízkárnu“, tak jsme si šli rovnou objednat oběd. Potkali jsme se tu s Ilčou a jejich rodinou, děti se vykoupaly a pak přišla cesta zpět. Říkám si, teď už pojedeme jen dolu z kopce, to bude pohoda. Jenže mi nedošlo, že jsou pro děti těžký i ty sjezdy z kopce dolů, když je to prudký. Průběžně jsme stavěli, aby si Matěj vyklepal zápěstí. Nicméně brečel i skoro celou cestu zpět. Tak tenhle výlet nevyšel úplně dobře… Pak jsem se koukala do průvodce a na cyklo výlety s dětmi, jsou tu úplně jiné trasy. Nicméně teď do konce pobytu už ho na kolo asi nedostanu.
Po večeři jsme šli tam u nás ještě na hřiště. Nedaleko byla školka, která je přes léto zavřená, ale veřejnost může využívat zahrady, kde je hřiště a děti si tam dost oblíbily tobogán, kde společně jezdily. Amí se chechtala od ucha k uchu.
Obvykle na toto hřiště děti popojíždějí na kole/odrážedle. Ale dnes ho Matěj nechtěl už ani vidět. Prej: Amálie měla celou cestu pohodu, tak ať ona teď jede na kole. Takže jsem donutila Amálku, aby to bylo fér.
Den 4 - Königsleiten
Náš deštivý den. Celé dopoledne pršelo, respektive spíš padaly konve vody. Vzhledem k nepřízni počasí, popadaly i nějaké stromy na příjezdové cestě z Zillertalu do Gerlosu, která se až do konce týdne uzavřela a odřízla nás od centra Zillertalu, kde je samozřejmě spousta zábavy, když je špatné počasí. Našli jsme si tedy nějaký hotel za Königsleitenem, kde mají volně dostupný bazén a mohli bychom tam zabít čas, než se počasí zase umoudří.
Než jsme se vykodrcali z apartmánu, téměř přestávalo pršet. Cestou v autě jsme společně s Ilčou změnily plány. Pojedeme lanovkou nahoru na kopec a nějak to tam přečkáme. Máme nepromokavý věci. Tedy né vše, Martin se musel vrátit zpět domů a něco dobalit. Lepší být venku, když chvíli neprší, bůh ví, jak bude večer. Bazén si necháme na ještě horší časy. A že tady v horách může být ještě hůř.
Když jsme vyjeli nahoru, stále trochu poprchávalo. Opět tu byla jedna atrakce za druhou, takže o zábavu nebyla nouze a to bylo hlavní. Kolem oběda se obloha roztáhla a dokonce začalo svítit sluníčko. Najednou nám v těch nepromokavých věcech bylo děsný vedro. Na oběd jsme se rozhodli jít na chatu, která byla cca 20 minut chůze z kopce dolů. Cestou jsme potkávali místa, kde byl ještě stále sníh. Co myslíte, že začaly děti dělat? Šli jsme se koulovat. Když jsem Matějovi hodila kouličku ledového sněhu do nohavice, tak skončila veškerá legrace. Pak si to s ostatními dětmi začaly dělat navzájem a odcházeli jsme zatímco všichni maličko fňukaly, že to studí. Restaurace měla nádherný výhled na údolí Finkau a světe div se, byli jsme tam naprosto sami. Buď to bylo tím, že dopoledne pršelo, a tak jsou všichni zalezlí a nebo je výrazně míň lidí než loni. Na terase restaurace děti viděly vyfouknutý skákací hrad, všichni jsme z toho byli smutní. My rodiče jsme si přáli, aby se děti trochu vyřádily a děti zas byli nešťastný, že viděly, že mohli skákat, ale hrad není nafouknutej. K našemu překvapení pak servírka nabídla, že dětem ten hrad nafoukne. Jen v něm bude spousta vody a ať si vezmou plavky a nebo se svléknou. Během pár minut bylo nafouknuto a v hradu parta nahatých a šťastných šmudlíků.
Cestu zpátky jsem se rozhodli jít pěšky do prostřední stanice lanovky. Do odjezdu poslední lanovky nám zbývalo 45 minut a na ukazateli, bylo, že cesta dolů trvá 45 minut. V tom nebyla moc časová rezerva. Asi dvě minuty jsme ztatili tím, že jsme polemizovali, zda je lepší se vrátit nahoru a 100% to stihnout a nebo jít dolů i za předpokladu, že to možná nestihneme a budeme to muset sejít až úplně dolů, což jsou 2 hodiny chůze navíc. No, nejsme bábovky a tak jsme to šli dolů a nakonec jsme to stihli.
Večer jsme zase vyrazili na místní hřiště, ale evidentně to už byla jak říká Martin „nevydařená after party“. Nejprve Matěj vběhl Tedíkovi pod kolo, takže oba brečeli a pak na hrišti Amálka nabourla na tobogánu do dětí dole, kteří nestihli odejít. A Ella? Ta plakala toho dne průběžně pořád, takže stádo ubrečených, unavených dětí. Celý den nám vlastně vyšel naprosto super, ale ten večer už to bylo zbytečně natažený a bylo by lepší, kdyby jsme je místo hřiště, dali spát.
Den 5 - Krimmelské vodopády
Hurá … konečně má náš táta volno a nemusí tolik pracovat. Udělali jsme kompromis, že si může vzít nějaké cally na sluchátka, že s tím nemáme problém, hlavně když pojede s námi. Už loni jsem viděla na mapě, že slavné Krimmelské vodopády jsou kousek od nás. Nejrychlejší cestou asi 30 minut a při zaplacení Gerlospassu za 12EUR/průjezd a nebo 40 minut objížďkou.
Ráno jsme sbalili naše nepromokavé hadry a vyrazili jsme. Cestu tam jsme vzali tou delší variantou s tím, že zpět zkusíme tu kratší. Když jsme přijeli, zrovna přestalo pršet. Vlastně nám při výstupu na vodopád bylo dost vedro. Vodopády rozhodně stojej za to. Koupili jsme si vstupenku jejíž součástí byl i vodní svět, který byl dole (ten jsme si nechali na závěr). Cesta nahoru byla náročná, ale Petr ji v pohodě zvládl i s kočárkem, kde vezl Amí a Matěj si to vyšlápl v pohodě sám. Nahoře byly restaurace, tak jsme mu za odměnu koupili nanuk, který mu zase na čas doplnil energii. Na nejvyšší část vodopádu jsme se s Petrem prostřídali, že si to oba vyběhneme. Zatímco Petr běžel jako první, já s dětmi jsme dole posvačili preclíky a udělali si nějaké video z dronu. Když se Petr vrátil, byla jsem na řadě já. Svlékla jsem si všechny věci a protože byl můj mobil skoro vybitej, půjčila jsem si Petrův, jen jsem mezi tím zapomněla, že má domluvený jeden z těch pracovních callů. Takže jsem utíkala co nejrychleji nahoru. Lidé, které jsem míjela, na mě zvláštně koukali, protože oni to sotva šli nahoru a já s vypětím všech sil, jsem se snažila to běžet, abych se vyrovnala Petrovi. Když jsem vyběhla nahoru, volal mi Petr, zda budu za 10 minut dole, že mu začíná schůzka. Uff, no tak jo. Dolů to snad půjde snadno. V ten okamžik začala největší průtrž mračen. Dolu jsem běžela fakt rychle. Vůbec jsem nebrala ohled na to, že by mě mohly večer bolet kolena, prostě jsem nechtěla být totálně promočná. Bohužel to jinak nešlo. Když jsem přiběhla k rodině pod střechu, byla jsem promočená tak, že jsem měla i boty komplet durch. A jiný jsem s sebou vůbec neměla. Občas spořím místo v kufru na špatných věcech. Stále se učím. Ale stihla jsem Petrovi předat mobil, aby stihl schůzku. Chvíli jsme ještě čekali pod střechou a pak, když se déšť trochu zmírnil jsme vyrazili dolů. Děti byly v gumovém a mě už to bylo jedno. Dole už jsme na vodní svět neměli moc síly. Respektive mi byla hrozná zima v těch morkých věcech.
Pak už jsme se nezdržovali a jeli jsme na apartmán. Tam jsme si udělali oběd a já jsem si chvíli sušila boty v troubě, protože jsem neměla jinou možnost. Vlastně měla, přímo naproti nám prodávali boty, ale nechtělo se mi kupovat si boty, co nechci, jen proto abych měla v čem chodit, takže jsem to po svém vyřešila troubou.
Peterkovic mezitím jeli do Finkau a tam si dali výšlap na jednu chatičku, která se nám zalíbila už loni. Mají tam fantastické klobásy. Petr už šel zase běhat. My jsme si u Familienhotelu hráli s dětmi a objednali jsme si večeři a on běžel zase nějakých 15 km do kopce. Ten kluk je blázen! No, taky se mu to v následujících dnech trochu vymstilo a nachladil se. Po zbytek své dovolené, kdy nemusel pracovat ho bolelo v krku.
Den 6 - Poslední den na Isskogelu
Každá dovolená jednou končí a pro nás skončila tím, že jsme tátovi jeli ukázat Isskogel. Náš oblíbený kopec, který si poctivě všichni vycházíme na vrchol. Děti si zase užily všechna ta hřiště. Jen tentokrát jsme potřebovali pracovat dopoledne oba. Teda – já jsem potřebovala dopoledne a Petr z toho chudák měl skoro celý den, protože se jim nepodařilo nasadit novou verzi v Modré a musel to intenzivně řešit. Ale pár hodin, kdy se mohl věnovat nám, tam samozřejmě měl. Krásně nám svítilo sluníčko, a tak byl ten poslední den fakt krásný. K obědu jsme si poprvé a současně naposledy dali oblíbený Keiserschmarrn a Zillertalský radler. Ten je nejlepší.
Rohodli jsme se jet domů už v sobotu odpoledne i přes to, že apartmán máme do neděle. Důvodem bylo, že jsme potřebovali děti odvézt rovnou do Liberce (na Andělku) k babičce, což jsou 2,5 h navíc a v pondělí oba potřebujeme jít do práce, tak abychom se stihli aspoň maličko dospat. Navíc, Petr byl nemocnej, čím dál tím více ho bolel krk a nemělo smysl ho táhnout na další výlet, takže jsme se bohužel, ale dobrovolně, připravili o jeden den v tomto krásném zeleném světě v horách. Holt ne vždy musíme mít všechno nakrev.
Před odjezdem jsem si šla dát ještě 25 km na kole. Jednak jsem potřebovala ověřit, zda už je otevřená cesta dolů směr Zillertal a jednak jsem se potřebovala ještě trochu nabažit těch místních hor. Miluju místní průsvitnou vodu v řekách podél které chodí krávy jakoby se nechumelilo.
Cesta domů byla v pohodě. Petr se mě snažil střídat, abych to neřídila celé sama a také jsem mu zapomněla dát nabít notebook. Sezení jen tak v autě a koukání z okénka, je pro nás workoholiky ztráta času:). Po hodině jízdy jsme si všimli, že máme na navigaci nastaveno, vyhnout se dálnicím, takže jsme si to asi o 40 minut prodloužili, ale jeli jsme fakt krásnou vyhlídkovou jízdou. Navštívili jsme i Kitzbuhel a taky to nevypadalo špatně. Tak třeba příští rok.
