THE CAISLS
Cesta na pouštní ostrov Fuerteventura
Fuerteventura je jeden ostrov ze souostroví Kananárských ostrovů. Je obklopený Atlantským ocenánem, takže pro klasické koupání to zde moc není. Ale pro ty, kteří rádi surfují nebo kitují, je to tu ráj. Pro bystré je to patrné už z názvu Fuerte „silný“ a Viento „vítr“. Já jsem tak bystrá nebyla, každopádně mě sem stejně netáhlo koupaní, nýbrž poznávání ostrova, který má rozhodně co nabídnout i pro rodiny s dětmi.
Základní info
posádka
Zuzka, Matěj, Amálka a babička Helenka
detail
Ubytování
Pierre & Vacances Village Fuerteventura OrigoMare
Termín
13.2. - 20.2.2022
Harmonogram
Popcorn Beach,neboli Playa del Bajo de la Burra, Correlajo, Isla de Lobos, Parque Nature de Correlajo, El Cottilo, Playa de la Escalera, Lajares windmills, La Torre del Tostón, Playa del Moro, Caleta del Marrajo, Playa del Esquinzo, Volcano trekk, Trek Tindaya – Playa Esquinzo,
Úvod
Jelikož jezdím s mamkou na dovolenou ráda, tak jsme se pro jistotu už v listopadu předchozího roku dohodli, že spolu pojedeme někam na výlet a dáme si to jako dárek k Vánocům. Mamka obvykle nemá moc prostor na to, aby si naše děti v klidu užila. Po krátkém plánování jsme vybrali ostrov Fuerteventura. Přesvědčily nás, jak levné letenky z Prahy, tak vlastně i ubytování a zapůjčení auta. Podle wikipedie a dalších cestovatelských webů je zde vyžití pro každého. Co mi z počátku nedošlo je, že tu bude trochu více foukat vítr, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Každopádně některé dny jsme byli skutečně rádi, že jsme si do kufru přihodili i mikinu a dlouhé kalhoty.
Den 1 - odlet, Playa el Hierro
S časem odletu to pro děti nebyla žádná velká sláva. Vstávali jsme už ve 3:30 ráno, abychom v 6:15 mohli odlétat. Děti byly z počátku trochu zmatený, cože se to vlastně děje, že je neseme do auta, ale pak jim najel adrenalin do žil a už to zase byly ony. S odbavením zavazadel to klaplo úplně ideálně, protože přesně v 5, když jsme po vystání fronty na přepážku, odevzdali kufry, otevřeli i letištní salónek. Tam jsme do sebe s babičkou mohli konečně vyklopit první kávu a dětem nacpat hamíny, aby byly šťastný. Co už tak šťastný nebylo, bylo, že kvůli de-icingu jsme se zpozdili o půl hodiny. Každá minuta v letadle navíc je obtěžující. Naštěstí pak cesta utíkala docela v poklidu. Amálka usnula ještě dříve než jsme letadlem stoupli nad mraky a vydrželo jí to skoro celé 2 hodiny. Matěj se nějak zabavoval s hračkami, tabletem a debatováním se mnou a taky častým chozením na WC. To ho asi hodně zaujalo, protože za ten let, tam šel asi 7x.
Po vyzvednutí zavazadel na letišti jsme šli na přepážku Cicar, kde jsme měli za to, že za pár minut odejdeme s klíčema od auta a vyrazíme do ubytování. Bohužel už z dálky byla vidět nekonečná fronta, která se k okénku Cicar vlekla. Tam jsme si postáli skoro hodinu a půl. Aspoň že Matěj tam stihl vyčerpat část své energie, která se v něm nashromáždila po dobu sezení v letadle. Neustále tam utíkal po celé hale, no a Amálie? Je pravda, že ta trochu zaměstnávala babičku, protože já jsem stála ve frontě a tím pádem babička se o ni starala. Viděla jsem z dálky, jak ji chvíli chová, pak vozí v kočárku a nějak si spolu krátily čas. Ale i tato fronta se jednou dostala ke konci. Dostali jsme auto a hurá směr Lajares do naší village Origo Mare.
Ubytovali jsme se, najedli a rovnou jsme šli svlažit těla do bazénu. Bylo tam tak narváno, že jsme nesehnali ani lehátko, ale stejně jsme byli hned ve vodě. Matěj vyzkoušel všechny tobogány a Amálka se chechtala a cachtala v brouzdališti. Nezůstali jsme moc dlouho. Po osušení jsme chtěli ještě vyrazit k moři. Tam jsme úplnou náhodou narazili na popcornovou pláž, kterou jsme měli v harmonogramu.
Večer jsme byli vyčerpaný a relativně brzy jsme zapadli do postele. Nevím, kde děti tu energii pořád berou, ale ráno už zase vstávali v 7. No co, snad je to jednoho dne přejde 🙂
Den 2 - El Cotillo, běh na Volcano Calderón Hondo
Po snídani jsme vyrazili v našem rezortu na hřiště. Sluníčko teprve začínalo svítit, a tak nemělo smysl se hnát někam na pláž, stejně by tam ještě byla zima. Matěj tam svým bystrým okem hned vyhlédl dětské motokáry. Taková past na rodiče. No, vlastně to byla docela pěkná aktivita za 6 EUR/hodinu. Jen Matějovi v ten okamžik asi nedošlo, že s tímto závazkem bude muset hodinu v kuse šlapat, ale měl co chtěl :).
Naším plánem pro tento den byla vesnice El Cotillo, která byla na západě ostrova. Měli jsme to tam asi 20 minut jízdy autem. Podle google je to ráj kitaří a surfařů, ale pláž byla nádherná i pro nás koupáky a malá vesnička taktéž. Oběd jsme si dali formou bagety a dezertu u parkoviště v takové roztomilé pekárně. Nic jiného jsme v tu chvíli nemohli najít. Pak jsme samozřejmě jak naschvál potkávali jednu lepší restauraci za druhou, ale co už. Kdyby nebylo zataženo a nepršelo, tak to byla úplně ideální procházka.
Odpoledne se pak už vyčasilo. Zatímco Amálka šla spát do kočárku, já jsem si jela zaběhat k nedalekému Vulkánu La Corona, který se dal vyběhnout až nahoru a celý obejít. Byl to krásný zážitek. V tyhle okamžiky je mi vždy trochu líto, že s námi není Petr, protože by se mu to taky moc líbilo.
Den 3 - Corallejo
Dnes nás čekal né úplně slunečný den. Usoudili jsme tedy, že není potřeba si s sebou na výlet brát plavky, protože bude zataženo a bude hodně foukat vítr. Předpovědi počasí tady, zdá se, tolik nevycházej, takže se nám kolem 10 roztáhla obloha a pařilo slunce jako o život. Celé dopoledne jsme strávili v národním parku Corralejo – Parque Natural de Corralejo. Matěj i Amálka si cákaly nožičky v moři a my s babičkou jsme je doprovázeli. Dost jsme postrádaly ty plavky. Od chvíle, kdy začalo svítit slunce se z toho to dne stal vlastně až překrásný den, který jsme si užili. Ani mi u toho nevadil ten vítr. Alespoň to trochu ochlazovalo. V nadcházejících dnech, kdy má být nejkrásnější počasí, zde strávíme asi více času.
Okolo půl druhé jsme se vydali, po vzbuzení Amálky, do centra města Corallejo na oběd. Měli jsme chuť si dnes dát někde pizzu. Furt jsme jen chodili kolem prázdných, zavřených restaurací až mi po chvíli došlo, že je zvykem zde otevírat restaurace později. Asi Španěláci obědvají, až v době mojí první večeře, to vypadá. Nicméně jedna restaurace otevřená byla. Nafutrovali jsme se burgerem a pizzou a pak ještě dál jsme to zapili kávou a zmrzkou.
Den 4 - Corallejo ještě jednou ...
Některých věcí člověk občas nemá dost a stejně tak to bylo i s národním parkem v Corralejo, a proto jsme se tam tento den vydali znovu. Předpověď krásného počasí nás přemluvila se nikde moc nezdržovat a rovnou po snídani jet. Cesta tam trvá necelou půl hodinu. Amálka nám cestou v autě usnula, a tak jsme měli dostatek času se pokochat celým národním parkem. Projížděli jsme ho autem a různě jsme si zastavovali na pěkná místa s výhledem.
Dopoledne nám uteklo velmi rychle. Děti se tetelily v písku a šťastně se smály. My s babičkou jsme zatím obdivně koukali na místní kajtaře. Matěj mi řekl, že by si to chtěl taky zkusit, tak jsem na něj dost zvědava. Já se tomu rozhodně nebráním, protože tato položka na mém bucket listu je také. Tak třeba příště. Nebo tady třeba někoho ukecá.
Jako, jak někteří naši kamarádi mají problém s tím, že jejich dítě je po všech těch karanténách, co v posledních letech byly, nesociální, tak u nás se to projevilo naprosto opačně. Já musím Matěje prosit ať si s každým nepovídá a nevtírá se ostatním rodinám do přízně. Vždycky pak lituju, že jsme mu s sebou nevzali nějaké další děti, protože se prostě nudí. Amálka je sice kámoš, ale není to ono. Dneska si v krámě s nějakým surfařem házel míčem. Jeho slovní zásoba v angličtině je omezená, ale se slovy „nice ball“ si lec koho získá a stejně tak jeho chození po městě, kdy každýmu říká „Hello“- to, že pak už neumí říct prakticky nic dalšího, je mu jedno.
Oběd jsme si dali v britském bistru. Mamka s Matějem měli lasagne a já jsem měla nějaké párky s bramborovou kaší a hráškem. Když jsem se pak při placení ptala, zda můžu platit kartou a nebo hotově, tak mě paní vyděsila odpovědí „only british money“. Naštěstí paní chtěla říct jen „hotově“ a přeřekla se, ale dost mě tím vyděsila. Už jsem začala, přemýšlet, kde sakra ve Španělsku seženu libry.
Po obědě jsme jeli na apartmán. Babička vzala Amálku spinkat do kočárku a já jsem šla s Matějem na tobogány. Zábavou nám zkazilo náhle uzavírání celého areálu. Když jsem se ptala, co se děje a proč mě vyhazují z brouzdaliště, tak jsme zjistili, že se někdo vy*ral do bazénu 😀 a musejí to vyčistit. Pak jsme radši odešli.
Večer jsme si šla již tradičně trochu zaběhat. Nebyla bych to já, kdybych si zase nezrakvila nohu, ale myslím, že to dopadne dobře a přežiju to.
Den 5 - Playa del Castillo
Další krásný den před námi. Vzhledem k větru jsme zkusili jet na pláž za El Cotillo. Pláž je tam také písečná, ale narozdíl od Corralejo je tam slabší vítr. Důkazem toho je, že tam nejsou žádní kitaři, pouze surfaři. A jak se později ukázalo, volba to byla dobrá. Matěj tam řádil s babičkou v moři a Amálka se taky cachtala. Na videu to skoro vypadá, jakoby ta voda ani nebyla studená, podle toho, jak se směje.
Na oběd jsme si tentokrát zašli do takové luxusní restaurace v centru městečka. Konečně jsme si užili ty mořské plody. Ale taky nás tento obídek stál krásných 70 EUR. Každý den tam asi chodit nebudeme. Nevím, jak ostatní, ale já jsem si moc pochutnala.
Odpoledne jsme zase trávili u bazénu. Tentokrát tam nikdo svoji potřebu nevykonal, takže se Matěj mohl honit s dětmi na tobogánu.
Večer jsem byla nějak vyřízená a bohužel jsem už nezvládla jít běhat. To mě mrzí, protože jsem měla v plánu proběhnout trek na Tindayu, ale občas to prostě nejde.
Den 6 - Playa del Bajo de la Burra
Kdyby vypadaly všechny dny jako tenhle, tak tady vydržím nekonečně dlouho, protože to bylo jak v Karibiku. Oproti ostatním dnům totiž bylo téměř úplné bezvětří. S dětmi jsme si to totálně užily.
Ráno jsme vyrazili na Playa del Bajo de la Burra, to je zde slavná popcornová pláž. Ta největší, která se objevuje na všech instagramech z Fuerteventury :D. Když jsme přijeli, byli tam rybáři, kteří tahali z vody obrovský ryby. Co to bylo za ryby, to vám neřeknu, protože pánové mluvili pouze španělsky a to já neumím ani slovo. Moje slovní zásoba je omezená pouze na: „Ola, Gracias a por favor“. Nicméně, když viděli, jak zděšeně na tu rybu Matěj kouká, tak ho zavolali k sobě, že si na ni může šáhnout a já ho vyfotím.
Pak jsme si chvíli hráli s pop cornem a jeli jsme směr Corralejo se vykoupat. Už od silnice mi bylo jasné, že to bude top den. Nebyly vidět žádné kajty, takže to bylo jasný znamení, že nefouká. Asi 3 hodiny jsme se tam cachtali a hráli si v písku. Všichni mi před odjezdem říkali, že v tohle období se na Kanárech nikde v oceánu nevykoupu. My jsme se tu koupali úplně všichni. Až když už byla Amálka hodně unavená, jsme naházeli věci do auta a jeli jsme se najíst. Konečně jsme stihli ten pozdní oběd, jak to tu je zvykem.
Moje odpolední běhání bylo tentokrát 8 km podél pobřeží. Na to, že foukal vítr a pařilo slunce to bylo skoro jako kdybych neměla 3 týdny zraněný kotníky. Snad mi to zase nějaký čas vydrží. No a zítra nás čeká poslední den. Pro Matěje mám velké překvapení, protože pojedeme lodí na ostrov Isla de Lobos.
Den 7 - Isla de Lobos
Ještě v předvečer jsem dost pochybovala o tom, zda chci jet náš poslední den někam na výlet. Ale věděla jsem, že to Matějovi udělá velkou radost, protože miluje plavbu lodí. Prakticky jsem ze severu Fuerteventury měla 2 možnosti, kam můžeme plout. Buď na Lanzarote a nebo do národního parku na Isla de Lobos. Tím, že to bylo pouze na jeden den, přišlo mi zbytečné jet na Lanzarote. Stejně bychom tam toho mnoho nestihli. Takže jsem zarezervovala Isla de Lobos i přesto, že na pinterestu jsem nenašla žádný fotky, který by mě nějak extra přesvědčily. Tak jsme to riskli. Vstup na ostrov je potřeba si rezervovat, protože kapacita na ostrově je pouze 400 lidí za den.
Snídali jsme až v přístavu, protože jsme vyrazili z apartmánu pro jistotu s časovou rezervou. Amálka už začínala být unavená. Projevuje se to u ní tím, že se kroutí jako preclík a kňučí, ale už bylo potřeba, aby to vydržela dokud nevystoupíme z lodi. Hned po vylodění usnula a spala následující hodinu a půl.
Babičku s Matějem jsem poslala směrem k majáku Punta Martino a já jsem si zatím vyběhla na nejvyšší kopec ostrova Montana la Caldera a pak jsem je doběhla k majáku. Zpátky už jsme šli společně a měli jsme co dělat, abychom to stihli k lodi včas.
Výlet nás opět všechny nadchnul. Loď zpět jsme jen tak tak stihli. Po návratu do Corralejo jsme se zastavili naposledy na pláž. Matěj si tam našel italského kámoše. Škoda, že je to zase poslední den.
Večer už jsme jen v rychlosti zabalili a začínáme se těšit domů.
