Musím říct, že cesta byla více než v pohodě. Přišlo mi, že jen co jsme vzlétli, už jsme přistávali. Takže to uteklo jako voda. Při cestě tam si děti malovaly. Před odjezdem na letiště jsem se zastavila v Pepco a nakoupila jim nějaké omalovánky a vyškrabovánky. Neměli jsme zaplacené žádné zavazadlo a na 3 dny jsme všichni letěli se svým malým batůžkem. Dokonce i Amálka už si táhla svoje.

Na letišti jsme si původně chtěli vzít taxi nebo uber do ubytování, ale hned jak jsme vylezli z haly, venku stál autobus, který jel do centra. Cesta taxi/uber navíc stála asi 30 EUR, což nás dost překvapilo. Obecně jakékoliv popojíždění tímto stylem vždy stálo 20 – 30 EUR. Tak jsme jezdili busem, bylo to docela pohodlené, až na pár výjimek, kdy tam s námi jeli divní lidé. Do ubytování jsme dojeli asi za hodinu. Už jsme měli docela hlad, takže zatímco jsem se já šla s dětmi ubytovat, Petr šel koupit první pizzu. Sice k Turkům, ale chutnala pravě Italsky :D.

Děti byly trochu rozdováděný a ještě po příjezdu si hodinu vyškrabovali své obrázky a vůbec jim nevadilo, že je skoro 22:00. My jsme museli též dokoukat svůj biatlon. Bez toho by to nešlo. Druhý den byla sobota, a tak jsme mohli spát libovolně dlouho. Díky bohu že, i to už se s našimi dětmi dá.

Sobota měla být, co se počasí týká, nejhezčím dnem. Dopoledne, když jsme se konečně vymrcasili ven, tak střídavě svítilo sluníčko. Do centra jsme šli pěšky. byly to asi 4 km. Děti byly ještě pořád natěšené a statečně chodily. Všude byla připravená vánoční dekorace, takže jsem se nemohla dočkat večera, kdy to bude celé osvětlené. Z kraje centra jsme potkali krám – bylo to něco mezi prodejnou metalových triček a tatérským studiem, před kterým byla obrovská fronta lidí, kteří na sobě měly hadry z Harryho Pottera. Chvíli jsme koukali, co se děje a nakonec jsme šli dál a slíbili dětem, že až půjdeme zpět, tak se podíváme, co se tam děje. Doufali jsme, že navečer by mohlo být méně lidí.  Koupili jsme si kávu a pokračovali dál. Míjeli jsme Júliin balkón, sochu Dante Alighieriho a spoustu dalších míst, který dětem byly naprosto ukradené. I když, abych nekřivdila, vlastně příběh Romea a Júlie je zaujal. Především nechápali, proč Romeovi proste nezavolali, že Júlie není mrtvá, jak je jako možný, že mu zprávu nezvládli doručit. No, prostě jiná generace.

Na oběd nás Petr vzal do takové typické italské restaurace, kterou vlastnil usměvavý pán. Líbilo se nám, že jako ozdobu interiéru měl stromeček vzhůru nohama. Připomínalo mi to trochu otáčení křížů, ale o tom jindy. Nicméně o tom, že pán byl oblíben svědčilo především to, že tam chodila spousta místních číst si noviny, na oběd nebo jen si pokecat. Děti byly prostě nadšené z toho stromu.

Po obědě jsme zase chodili. Rozhodli jsme se ale, že si před večerem dáme chvíli voraz na pokoji. Při cestě zpět bylo volno v Albus shop Italia, kde byla dopoledne ta Nebelvírská fronta. Uvnitř jsme zjistili, že tam byla autogramiáda herce, který hrál Olivera Wooda – kapitána nebelvírských. Uvnitř bylo vše stylizované do světa Bradavic. Matějovi jsme tam koupili šálu, protože jsme chtěli obchod podpořit v tom, co dělá. Moc se nám to líbilo. Domů už jsme pak jeli autobusem.

Po krátkém odpočinku, kdy jsme si dali společně film, jsme vyrazili autobusem zase do města. Tentokrát jsme měli vyhlídnuté bruslení. Slíbli jsme to Matějovi už v týdnu. Každý čtvrtek chodí bruslit se školou a někteří rodiče tam zůstavají a koukají se. Já ani Petr bohužel ráno nestíháme, tak jsme si dali slib, že si to ve Veroně vynahradíme a vše, co se naučil, nám ukáže. Bruslení jsme si moc užili, jen nás docela dost bolely nohy z vypůjčených bruslí. Při cestě zpět Matej samozejme ztratil tu novou šálu. Takže jsem sprintovala přes celé město zpět, kudy jsme šli a hledala ji. Nějací češi na mě křičeli, že jestli hledáme šálu, tak leží za mostem. Díky bohu, že tam byla a nikdo ji nevzal. To bych Matěje možná přerazila :D.

Při cestě zpět už jsme byli vyčerpaný. Omylem jsme nastoupili do špatného autobusu. Správné číslo, ale jel jinam. Takže jsme vystoupili, Petr si maličko zanadával a vzali jsme si taxi domů. Takže nás cesta zpět stejně vyšla na 30 EUR s tím rozdílem, že jsme přijeli o hodinu později. Pak už jsme naštěstí byli za 15 minut v teple doma a opět, světe div se, jsme koukali ze záznamu na biatlon. A tentokrát to stálo za to. Neb se z Kontiolahti veze zlatá medaile od Markéty Davidové.